O kapitalismu a psychologii

Čtvrtek v 16:36 | Vojta z blogu uajiii |  neužitečné info
Dneska je krásnej den, všechen spad už dávno spad. Praví se v jedné mé docela oblíbené písni. Venku se na větvích mihotají lístky, ty se s nimi kolébají, až se divím, že se ten stařičký strom jednou úplně neukroutí a nestane se z něho velká dřevěná vývrtka. To by se pak všichni divili.
Tuhle jsem šel v sousedním městě do obchodu. Měl jsem velmi rozvernou náladu. Mé myšlenkové pochody na sebe navazovaly asi v tomto směru:
V peněžence máš asi jenom stovku, pravilo mé Při-zemi-se-držím Já.
To nevadí, na kartě máš miliony, pravilo mé Euforické Já.
No jo, ale kartu mám doma, pravilo zas mé první Já, které občas nemusím, protože je takové suché a jakkoli se snažím, většinou má pravdu. Bohužel se jedná o velmi nepříjemnou a svazující. Škoda, že se nejedná o pravdu typu Hurá! Vyhráli jsme zájezd, ale o pravdu typu Jestli nezačneš okamžitě něco dělat, tak shniješ.
Mé Euforické Já, opět si vědomo vlastní prohry, se pokorně stáhlo zpět do nevědomí, stihlo však poraženecky dodat: Pořád máš na kartě miliony, to je hlavní. Tak je utratíš příště, no.
V zápětí jsem jejich dialog utnul, protože jsem si nechtěl zničit ideu mé milionové karty. Nakonec jsem zjistil, že všechny dárky z obchodu, které mi koupilo mé Jéžíškovské Já, je nyní o půlku zlevněné. Teď mě to však netlačí, protože teď už mám na kartě miliony.
Počet komentářů: 4
 

O zajucích a majstrštychu

9. května 2012 v 16:33 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
Piju kávu z velkého buclatého hrnku, který se tváří tak, že už ví, kde je na světě jeho místo. To asi ta jeho podsaditost- působí, že cokoli se stane, i kdyby mi vypadl z ruky, nerozbije se. Takový je to tvrďák a musíte uznat, že z podobných hrnků se pije jedna radost. Dobrou kávu nedělá totiž jen káva samotná, ale i hrnek, ze kterého se pije.
Dneska je moc hezky. I když ráno bylo na stupnici teploměru jen pět stupňů, na obloze se jistě neukáže ani jeden mrak. A jestli jo, tak malá čmouha na obloze, která se beztak brzy rozpustí, aby moc dlouho nenarušovala nekonečnou oblohu. A pod tou nekonečnou oblohou, která se táhne od severu k jihu i od východu k západu, se bude dít mnoho dobrodružství a nebezpečenství. Jako třeba tohle:
Starý kůžař, kterého si pamatuji už čtvrtým rokem, zajede k Důlině. Z amplionu nad autem mu bude hrát pro mnoho lidí muzika: Lhal ti a čert ho vzal, hej, svět se točí dál, dej na nás, dej na nás, dej a asi v půlce písničky zazní: kůže! Přijel kůžař! Kůže, kůže! Pojede po hrbolaté silničce mezi poli a bude si říkat: Safryš, to je švarné jitro! Jestlipak jsem nakrmil ty naše zajucí. (Jak už jsem se kdysi zmiňoval, kůžařova domovina se musí nacházet někde v horách nebo poblíž Moravy, protože jinak si nedokáži vysvětlit ta zvláštní slova jako safryš, švarný a zajucí.)
Po chvíli přemýšlení nad svými zajuci v králikárně, nad tím, který už je pěkně naběhaný na nedělní oběd, zastavil u krajnice. Nechal klíčky v zapalování, aby mohl dál hrát aplion, dvířka od auta zabezpečil čudlíkem pod okýnkem, které mívala i naše stará škodovka, zavřel, zkontroloval, přeskočil příkop u silnice a byl v poli.
Protože se jednalo o kůžaře tělem i duší, staral se o své dosud nenaběhané zajuce velmi pečlivě. Chtěl si pro ně vydloubnout z pole pár sazenic zelí. Vždyť to tu roste jen tak na freiplace a nikdo si nevšimne, že pár sazenic chybí, říkal si. Ze střechy auta nyní hrálo: Malovaný džbánku, noc má na kahánku...
Když se vrátil k autu, asi s dvaceti sazenicemi zélíčka, měl kůžař pocit, že dnes bude tak hezky, že jistě vybere tolik kožek po vesnicích jako nikdy dřív. S rukama zamazanýma od hlíny popadl po dveřích auta a... a nic. "No šopa herdek to bude den!" Zaklel a proklel klíčky v zapalování zamčeného auta.
A já jsem to všechno slyšel hned z první ruky, takže nedej pánbu, abych si vymýšlel. Už od rána jsem pracoval na zahradě, protože odpoledne se udělá teplo a v teple se pracovat nedá. Zrovna jsem pozoroval nekonečnou oblohu, o které jsem se zmiňoval na začátku. Z dálky se ke mně linula muzika, nejdřív táhlá a nerozlišitelná, ale po chvíli se už dal rozeznat nemilosrdná Héla Vondráčková. K našemu domu přijel kůžař.
"Nazdar junáku," pravil, "máte nějaký kožky?"
"Dobrý den, nemáme. Už loni nebo předloni jsem vám říkal, že už nic nechováme."
"No máš nemáš. Tak ti povím, jak jsem se dostal do zamčenýho auta."
Kůžař odjel a bůhví kolika lidem po vesnicích ještě pověděl o jeho majstrštyku. Když se s autem otáčel, všiml jsem si, že okénko u řidiče nemá stažené, ale že doopravdy chybí. Uložil ho do kufru mezi kůže, aby se nerozbilo.
Počet komentářů: 15

Pirátská píseň

3. května 2012 v 9:37 | Vojta z blogu uajiii |  UaGa- uajiii galerie
Čínské sakuře
johohó
když jí bylo nejhůře
johohó
nalili jsme rum!

Bum! Není zvyklá na pití námořníka! Celá se podnapila!

Johohó, námořníci ze Sedmeromoří
nikdy neochoří,
vyhnou se chorobám stům,
protože pijí rum!

Johohó! Projeli jsme sedm moří,
jsme to staří tchoři.
Když jsme loď ukotvili,
pod palmou jsme oslavili.

Jen ta čínská sakura
johohó
loď nám k ránu čmajznula
johohó
a v korábu rum vypila.

Počet komentářů: 5

O čínském tajemství uvnitř konvice, taktéž o vehementu

2. května 2012 v 17:03 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
Tuhle jsem se tak koukal na porcelán, který můj prapředek přinesl k nám až z daleké Číny. To bylo po první světové válce a kdybych znal aspoň trochu historii naší zemičky (nebo historii našeho zaprášeného rodu) věděl bych důkladněji, co v tak daleké zemi pohledával. Nu, vracel se domů, co jiného by dělal. a cestou se zastavil v porcelánce koupit domů nějaký ten suvenýr.
Tak jsem v ruce držel čajovou konvici, na které jsou namalované dvě gejši, jedna hnědá a druhá modrá. Stojí poblíž altánku, který se nachází na břehu jezera porostlého modrými kosatci. Když jsem ji vracel zpět mezi šálky, velmi záhadně to v ní zahrkalo. Navíc i velmi vábivě! Už se mé myšlenky rozjely do tisícero směrů- jako vlaky od Pardubic. Co když jsou v čínské konvici historické mince? Nebo smotaný obrázek od nějakého čínského umělce, který celý život kreslil křehké větve divokých třešní? Anebo -úplně mě polil studený pot- anebo se v konvici nachází zlaté zuby starého prapředka! Myšlenky tak tížily, až jsem nevydržel a podíval se pod víčko čajové konvice.
Na jejím dně se nacházela stahovací gumička z nohavice tepláků. Tajemný chřastivý zvuk pak vydával plastový korálek, který má uvnitř sebe pružinku a tím tu nohavici stáhne. Nevím, jak se ten drobný vynález nazývá. V mé hlavě svítí jako neon slovo "vehement", ale pochybuji. Přeci jen vehement je slovo označující kdejaký nebezpečný instrument. A stahovačka dole na nohavici kalhot se nezdá moc nebezpečná. Takhle to dopadá, když se člověk podívá pod víko staré čajové konvice. Jako Pandořina skříňka. Člověku to až nedá spát.
Počet komentářů: 3

Poslední ideály Řecka drží v rukou múzy

25. dubna 2012 v 12:01 | Vojta z blogu uajiii |  UaGa- uajiii galerie
Na prastarém řeckém pahorku Chypré se sešly múzy. Jejich jména zněla: múza Kleió, múza dějepisectví, múza Melpomené, múza tragedie a v neposlední řadě Kalliopé, múza básnictví. Procházely se pod nafouklými temnými mraky uprostřed vavřínových polí těsně před tím, než rostliny stihly zezlátnout a ozdobit hlavu kdejakého vítěze. Mezi kořeny starých rostlin se nacházela spousta mořských schránek, které sem zavál vítr od Jónského moře. Tu si všimla bohyně tragédie schránky mořské ježovky. Vzala ji do rukou, aby si ji pečlivěji prohlédla. Schránka se ve své spodní části rozpadala a drolila, ale přesto Melpomené učarovala její krása. Usmyslila si, že si ji ponechá a bude o ni pečovat. Pečlivě si ji uschovala. V době, kdy Augiáš nechával po celé zemi znovu vystavět své chlévy, kdy Argonauté museli být znovu vysláni najít zlaté rouno, byly múzy jediné, které se postaraly o Řecko. Pečovaly o něj do té doby, dokud se Argonauté se svou lodí nevrátili z dlouhé výpravy zpět.



Počet komentářů: 8

Nebezpečenství

17. dubna 2012 v 20:21 | Vojta z blogu uajiii |  drobnosti
Venku pomalu zapadá slunce, ale doopravdy pomalu. Dalo by se skoro i říct, že ještě ani nezapadá. Že se sice nachází už docela nízko, ale ještě kolem sebe nerozhazuje všechny ty působivé efekty ne nepodobné závěru westernového filmu: velké oranžové kolo v půli obzoru, barevné a odulé mraky... jen jezdec uhánějící do tmavé pouště by chyběl. Tady chybí snad vše, pouze slunce je rozžhavené do ruda. Asi se trénuje na letošní spalující léto.
Nu, třeba až dopíšu, už tu soumrak nastane. Anebo už bude rovnou tma, kdo ví. Stíny se prodlouží, krajina zčerná (podobné obrazy maloval jeden evropský malíř- proslavil se docela černou krajinou, která kontrastovala s barevnou oblohou západu. Ta přecházela od sytě oranžové přes modrou až do černočerné tmy. Bohužel má hlava je tak děravá, až si nevzpomenu na jeho jméno.) a venku se najednou roztrhne pytel s kdejakým nočním nebezpečenstvím.
Nebezpečenství světových rozměrů, které se po prvním paprsku světla rozpustí jako zbytek ledu na střeše. Všech osm pavoučích nohou bude bedlivě stát na pavučině, čekající na sebemenší vibraci rozechvívající síť. Staré prašivé kočky (se kterýma se letos snad roztrhl pytel) slezou ze svých pelechů na půdách a půjdou obhlížet svá teritoria. Nemotorní brouci a nervozní můry budou narážet do oken, dokud ho jednou nerozbijí a nepřilétnou ke svému vytouženému světlu v pokoji. Taková dramata! A ráno se po tom všem jen zapráší, jako kdyby se nikdy nic nestalo.


Počet komentářů: 7

Další články

Kam dál