Memphis

Dnes v 10:56 | Vojta z blogu uajiii |  UaGa- uajiii galerie
Do sálu vstupuje
kráska z Memphisu-
podobná herečkám
z válečných filmů.

Vzhůru po stopách létající pevnosti!
Zvuk střel a pavučina prasklých skel
dosytosti pohostí a od pláně se odprostí
Memphis belle.

Do sálu vstupuje,
světla září obzorem,
podobná herečkám
jako je Sofia Loren.


Počet komentářů: 3
 

O drnu

Úterý v 16:15 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
Provedl jsem velké sčítání věcí pod drnem. Takové nahlédnutí, s čím mám letos počítat na tom mém políčku velmi neoraném. Celý dnešek svítilo slunce, až zmrzlé kaluže povolovaly. Nakonec jsem sebral všechnu odvahu a započal velké jarní dobrodružství.
Každé jaro začíná pod drnem suché trávy. Tady u nás v Důlině pod jedním specielním drnem- ne že by se svým vzezřením něčím vymykal- suchý drn je zjara suchým drnem pořád. Jenže tenhle je výjimečný tím, že pod sebou ukrývá nejranější pryskyřník vůbec: žlutý talovín. Tady na území praskajících ledů a opadaných stromů se jedná o první kvétí, které vykoukne ze země. I v ledu! I ve sněhu!
Teď mi pod oknem projel koňský povoz s vlečkou dřeva. Abych byl korektní- projel i se svým majitelem, ale vypadal, že mezi kožešinami usnul. Kdyby byl vzhůru, mohl si všimnout toho prazvláštního drnu. V dávných dobách, kdy má zahrada byla nezarostlá a jako z růže květ, jsem si s ní moc srandy neužil. Pak přišlo jedno parné léto, které s sebou přineslo semínko drnu. Vítr ho snesl na zem, na které vzklíčilo. Lístek po lístku se z malého stébélka stalo něco ohromného, co po každém vykopnutí ze země z nějakého kořenu znovu obrazilo. Po čase jsem musel uznat (i když nerad), že nedbalá příroda postávající všude kolem se svým lehkovážným úsměvem na tváři zvítězila. Nechal jsem drn na místě, přestože jsem věděl, že jeho kořeny obalují křehké hlízy talovínu.
Tady u nás doma se jaro pozná mimo jiné podle toho, že pod mrtvou trávou drnu vykukuje žlutý talovín. Stačí odhrabat listy suchých jabloní, potom žluté provázky trávy, pod kterými je už černočerná zem. Tak tomu bylo i dnes- odhrnul jsem děravé listy jabloní, odhrnul jsem ke straně nahnilá stébla drnu a podíval se pod ně. Kde nic, tu nic. Jen bílá plíseň rozpínala svoji pavučinu po trávě. Buď nastane jaro později, anebo drn už úplně jeho udusil kvétí, se kterým do Důliny přichází.
Počet komentářů: 6

O mostu z černé anakondy

16. února 2012 v 10:12 | Vojta z blogu uajiii |  neužitečné info
Dnes se mi zdál zdál zvláštní sen. Zdálo se mi, že u nás na rybníku se konala nějaká zvláštní sláva. Celá obec byla nastoupená s důležitým výrazem na louce, oblečená ve vlněných svetrech a vestičkách. Slunce vysílalo na zem tučné oranžové paprsky světla, které okolní krajině pomalu prodlužovaly její stíny. Mohlo být buď brzy zjara nebo podzim, protože mezi povyrostlou trávou a uschlým rákosím se povalovaly hnědé lipové listy, ze kterých mnohdy zbývala už jen žilnatina. Na rybníku mohl být slabý škraloup ledu- pomalu neznatelný, ale přesto oddělující hlubinu od jejího nadhladinní.
Starosta stál nad výpustí rybníka a s jednou rukou v kapse kabátu slavnostně povídal: Celá vesnice se tu sešla, aby oslavila dnešní velký den. Podívejme se k východu do země lvů, jak také čekají, než slavnostně přestřihnu pásku! Protože k dnešnímu dni slavnostně představuji náš rybník, nyní vyčištěný od bahna a kalu! Jak se třpytí, taková blankytně modrá voda! Můžeme vidět až na dno- nic už nám nezůstane skryté. Ode dneška budeme vědět o každé malé mřence, ba co víc, malý potěr můžeme vykrmovat a až ztuční...
Podíval jsem se na hladinu, která vůbec nebyla průzračně modrá, ale tmavá. Ve vodě se vznášel vesmír malých částeček, který mezi sebou vířil a otáčel se podle vzorce, který znal jen on sám. V rákosině to zašustilo a rozbilo ledový škraloup hladiny. Je to nějaká ryba? Není to ryba, však to má pařátky... je to krokodýl a ne jeden! A co je to pod ním? Jak je možné, že se v našem rybníku objevila anakonda? Celá černá a tlustá. Krokodýlové neklidně přelézali jeden druhého, kdežto anakonda pod nimi se ani nepohnula. Viděl jsem jen její silné tělo, které se táhlo od jednoho břehu k druhému, avšak nikoli hlavu ani ocas. Odkud se tu objevili? Navíc v tak studené vodě nemohou ani přežít...
Krokodýlové se marně snažili vyplazit se po břehu mezi lidi, kteří stále obdivně poslouchali starostův projev. Neobratně přelézali jeden přes druhého, avšak po chvíli se celá skupinka svezla zpět do vody. Anakonda se začala pohybovat- pomalu a ladně své tělo bez začátku a konce zvedala nad hladinu. Vesničané lkali: Ale to není možné! Jak se to mohlo stát! Jak teď vykrmíme náš potěr! Lidé začali mezi sebou pobíhat a narážet do sebe. Jejich vlněné svetry a vesty se rozdíraly o ostré listy rákosu a lipového stromu. Anakonda se napnula nad rybníkem a v pozici černé duhy ztuhla. Já jsem si to myslel, že v tak studené vodě nemůže žít a musí celá prokřehnout, myslel jsem si.
A tak skončil můj sen. Celý mi připadal jako pumprlíkové divadlo- krokodýli neobratně se snažící dostat se na souš, vesničané motající se po louce a to celé zaštítěné mostem černé anakondy. Avšak připadalo mi, že vše je takové, jak má být, že je vše v pořádku. Protože každý plaz v z tak studené vody musí ztuhnout! To je základ- i sny se musí držet nějakých pravidel.
Počet komentářů: 7

Indický bůh si prohlíží obětiny od svých věřících

8. února 2012 v 14:32 | Vojta z blogu uajiii |  UaGa- uajiii galerie
Nebe se na půl roku zatáhlo, aby přivítalo monzunové deště. Deštný prales na úpatí hory vyhnal ze svého zeleného srdce všechny dřevorubce mahagonových stromů, kteří se nyní vracejí do vesnice zpět ke svým rodinám. Jdou pomalu po cestě jeden za druhým a skrz bosé nohy jim čvachtá bláto. Zbylé stromy podél cesty poklidně naklání své větve nad jejich hlavy.
Mezitím se ženy v barevných sárí scházejí ve vesnickém chrámu. S sebou si nesou barevné květy ibišků a vonné tyčinky. Jdou pomalu se svými podmračenými obličeji ne nepodobnými oblakům na obloze. Chystají se poprosit boha deště, který je ztvárněn na portálu figurkou páva, aby deštivé období rychle přešlo a muži se tak mohli vrátit zpět do lesa kácet další mahagonové stromy. Dobře vědí, že bez mahagonového dřeva, které se dole po proudu řeky směňuje za peníze, není obživy.
Zatímco ženy zdobí portál květy a vonným dřevem, indický bůh deště klidně pozoruje celý shon v chrámu. Sleduje každý položený květ a čichá omamné vůně tyčinek. Z jeho roztažených křídel prší velké dešťové kapky a již si usmyslel, že letošní monzunový déšť potrvá tak dlouho, dokud se les na úpatí hory nebude znovu zelenat.


Počet komentářů: 4

O napůl odtátých černých kostkách

6. února 2012 v 14:43 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
Před chvilkou jsem vypil výborné kafíčko. Pil jsem ho dlouho, aspoň hodinu, proto mi poslední loky klouzaly do krku jako napůl odtáté černé kostky ledu. Tady u nás v Důlině, v zemi zamrzlých potoků, panuje klid a mír. Všechno ztuhlo a čeká na povolení. Skrz led se dají pozorovat promrzlé bublinky a také praskliny, které lámou světlo do barevného spektra. Všechno nyní žije pod povrchem- pod ledem teče v proudnici voda, pod zemí pomalu klíčí kdejaké cibule a pečliví mravenci kontrolují své podzemní chodbičky. Tuhle jsem si trochu toho podpovrchu přinesl domů.
V belíčku mám hlínu, kterou jsem si nahrabal v prosinci. (V prosinci bylo krásně, celá pole se zelenala, celé louky kvetly kdejakým pýřím.) Malinko jsem ji prohrábnul a doopravdy se mi potvrdila neblahá předtucha- v tom prosincovém dni jsem si spolu s hlínou přinesl domů i mraveniště. Teď co s hemžením, které začínalo pokrývat hlínu? Nic, přiklopil jsem ho a co oko nevidí, to mozek neřeší, tehdá jsem si říkal. A třeba se jedná jen o nějaký fantas. Jenže z fantasu se mi postupně vyklubala neblahá předtucha, o které jsem se zmiňoval. Abych ji opět přeměnil na fantas, zahrkal jsem s belíkem. Hned se mi hmyz ukázal v celé své miniaturní nádheře. Holt mám nyní na starosti jedno mraveniště v belíku. Odteď s ním raději moc hrkat nebudu a nechám je v klidu, třebas vydrží do jara a pak je pustím znovu ven. Zemětřesení, zachraňte Královnu matku, ozývalo by se z mraveniště, kdybych s ním zase hrkal. Navíc na internetu se platí velké peníze za mravenčí farmu v modré agaróze. Nu což, já ji mám zadarmo v kypré polabské zemině! A ještě mi nad mraveništěm roste drn jitrocelu.
A tak takový tu panuje únor. Studený a sevřený s jedním mraveništěm pěkně v teple. Snad jsem si nenakopal ještě nějaké další překvapení- třeba rovnou krtka. Naštěstí se mi žádný krtičák v belíku ještě neobjevil.
Počet komentářů: 6

O složitějších a jednodušších věcech

2. února 2012 v 17:40 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
V pokoji je tma a venku je zima. Jediné, co mě rozptyluje od myšlenkové a tělesné hibernace, je hudba, která mi tu hraje k tanci a poslechu. Pějí: Kolik má slunce barev, kolik má slunce svých barev. Při východu červenou, ve dne žlutou a při západě oranžovou. Jenže když se člověk podívá na slunce přes rentgenovou fólii, uvidí jen bílý kroužek. Na druhou stranu hranol rozloží sluneční záření na celé barevné spektrum. Čert aby se vyznal i v tak jednoduchých věcech.
Přijde mi, že je snažší prozkoumávat složitější věci než ty jednoduché. Zní velmi vznešeně říci johohó, vymyslel jsem světovou ekonomiku, jsem skvělý, ale kdo pak prozkoumá všechny dosud neprobádané datlovníky na poušti a sasanky na dně moře? Kdo vyklepe obsah almary pana Al_Mana a zjistí, jaké příběhy obsahuje? Kdo vytáhne všechny kočky ze svých doupat a ze svých rour? Kdo jim vypráší kožichy? A který fotograf vyfotí u řeky první rašící pupen?
To jsou mi ale úkoly takhle k odpoledni, ale nikdo jiný je neudělá. Holt budu muset slaňovat skály ve sněhu a dešti, dokud nedostanu odpovědi na veledůležité otázky. Kolik má slunce barev? A dokáže někdo vůbec vymyslet ekonomiku?

Devendra Banhart: Can't help but smiling z alba What we will be, které vyšlo v roce 2009.
Ani nevím, kde jsem k takové veselé hudbě přišel. Jednoho dne se mi objevila před zápražím v malém proutěném košíčku se vzkazem připevněném zavíracím špendlíkem a od té doby tu se mnou existuje v symbioze. Jak se tomu směju.
Počet komentářů: 3

Další články

Kam dál