Listopad 2010

O jutovém provázku se zapleteným stříbrným drátkem

17. listopadu 2010 v 22:07 | U. jako Vojta |  drobnosti
U nás na Důlině první sněhová vločka jen tak nespadne, povím vám proč: nemám totiž zasázené narcisy a tulipány. Možná je bláhové věřit, že počasí čeká jen na mne, až zasadím květiny. Každopádně si představuji, jak je právě nad moji hlavou obloha nafouklá jako plachta plná vody. Jenže to není voda, ale mokrý sníh, který je těžký a mokrý. Ta plachta, ta plachta je spojená provázkem s jednou cibulí. Shodou okolností to bude poslední cibule, kterou zasadím do země, ale to já nevím. I kdybych věděl, která cibule je spojená s nebem, nijak by mě to nevzrušovalo, protože to kvétí musím dřív nebo později stejně zasázet. (A kdyby nesněžilo i u vás, určitě byste mi nadávali, že zdržuji.)
Ten provázek mezi cibulí a plachtou musí být šíleně dlouhý, tak dlouhý, až si to skoro nedokážu představit. Vidím však před sebou, jak vypadá- je jutový a je v něm zapletený slabý stříbrný drátek. Až budu sázet poslední cibuli, provázek se napne a plachta z oblohy se utrhne. A bude sněžit. Celý svět se zasněží a kdybychom byli co k čemu, sníme smrkové jehličí a odeberem se k zimnímu spánku jako severští trolové. Během zimy se stejně nic neděje, vždyť v zimě země odpočívá.