Duben 2011

Kakus

29. dubna 2011 v 17:32 | U. jako Vojta |  UaGa- uajiii galerie
Venku hřmí- panuje taková zvláštní atmosféra. Sice je pod mrakem, ale všechny stromy, celá krajina okolo Důliny, všechno je krásně ostré a barevné, jako kdyby se čerti neženili. Teď blesklo, ale neozvalo se žádné hromobití, pouze takové nebeské pšouknutí (bouřka je daleko).
Kakusy jsou na balkóně, důstojně stojí nohama v květináči a dávají české krajině na obdiv své jižanství: "!Hey, hombre! !Yo tengo los abrojos!!!" Nakonec pěkně zmoknou, ale tak jako tak budou stát ve vodě, celou tu dobu. Úplně to vidím: déšť stéká po střeše a bude pěkně bublat v okapu, steče také po dlaždicích, ale kakusy? Ty budou čelit protivenství počasí jako myšlenky východních filosofů, stát na jednom místě, dokud nevysvitne znovu slunce. "!Hey hombre! !Llueve, tengo piernas en la aqua!" (Protože nakonec každý déšť jednou přejde.)

O praženě Kavě (uwologická přednáška)

18. dubna 2011 v 16:29 | U. jako Vojta
V sobotu 16. 4. se uwologové a mistři uwologové zúčastnili uwologického kurzu při proJEKtu 40. Název kurzu zněl "Mávání zelenou (sedmou)". Hned ze začátku mě zaujala zelená hlava starého šamana na pořízené fotografii. Z přítomnosti starého šamana jsem usuzoval, že uwo má hluboké kořeny v nejstarších civilizacích. Nabízela se otázka: Můžeme v prvních uměleckých dílech (malby v jeskyních, hliněné nádoby) najít první a prapůvodní uwo? (Podobnou tématikou se zabýval již E. E. Pešerov ve svém díle "Взмахивание хоботком мамонта на Сибири". Bohužel překlad mi je nedostupný.)
Avšak k rozluštění otázky ohledně prvního objevení uwo mi má pomoct problematika praženy Kavy, nacházející se na snímku zelené (sedmy) hned za hlavou šamana. Nyní prezentuji své výsledky:

V mnoha starých legendách můžeme nalézt prapůvodní ženu, která se podílela na stvoření světa: vlhkost Tefnut v Egyptě, první žena z pravého podpaží zlého obra Ymira, japonská Izanami nebo křesťanská Lilith či Eva. Tento prapůvodní ženský archetyp nevznikl sice samostatně- vždy se k němu připisoval mužský archetyp. Tím se však nebudu zabývat. Vyjímku tvoří pražena Kava, ke které byl mužský protějšek připsán poměrně pozdě, okolo r. 500 před našim letopočtem.. Zvláštností je, že zmínky o ní pocházejí ze třech míst světa: z Etiopie, Laponska a střední Evropy. Legenda zní takto: pražena Kava vznikla z pecek kouzelného stromu, který rostl skrz pra-vesmír. Jednoho dne však pra-vesmír zachvátil požár a kouzelný strom shořel. Z jedné ohořelé pecky však vznikla pražena Kava, která z popela stvořila vesmír takový, jaký ho známe.
Zvláštností je, že se tahle legenda ústně traduje v podstatě v nezměněné formě jak v Laponsku a Etiopii, tak ve střední Evropě a i první zmínky o legendě jsou téměř shodné (formální a temporální konsenzus). Dosud nikdo neobjasnil, proč tomu tak je.
Na druhou stranu Laponská verze již neobsahuje ani stopu o starém šamanovi. Česká pražena Kava byla "obohacena" o mužský protějšek právě okolo r. 500 př. n. l. Pravděpodobně okolo 100 př. n. l. se i etiopská legenda obohatila o mužský ekvivalent praženy Kavy díky expanzi slovanských mužiků do této oblasti. Legenda nyní zněla následovně: Poté, co pražena Kava stvořila svět, upadla do hlubokého spánku. Ze snění vzešel šaman. Ten zahrabal tělo praženy Kavy do země a sám ovládl svět. Vždy, když si nebyl jistý svým počínáním, žádal o radu praženu Kavu buď šamanským rituálem s použitím omamných látek, nebo zahrabáním svého těla do země.
Tyhle dva rituály byly velice populární v našich zemích ještě do roku 1000 našeho letopočtu a poukazují na silný vliv legendy o praženě Kavě a šamanovi.
Nyní vyvstává nejduležitější otázka: jakou roli hraje uwo v této legendě a dá se vůbec v prastarých a ústně tradovaných legendách nalézt? K odpovědi mi dopomohl uwologický kurz "Mávání dle zákonů pyrauliky" ze dne 10. března 2011. Díky němu můžeme prapůvodní uwo nalézt v požáru, který zachvátil pra-vesmír a kouzelný strom. Pyraulické uwo bylo v tomto příkladě mediátor, který dopomohl k zničení starého pra-vesmíru a kouzelného stromu. Z těchto dvou pralátek následně vznikl nový vesmír, který určila pražena Kava.

Závěr:
Zdá se, že první zachycené uwo bylo pyraulické. To znovu ukazuje oheň jako očišťující element, který dokáže staré struktury přeměnit v nové a znovu-fungující. První zmíňka o pyraulickém uwo je tedy stará více jak dva tisíce pět set let a pochází ze staré legendy o praženě Kavě, která je společná pro oblast střední Evropy, Laponska a Etiopie.
Níže očekávám diskuzi uwologů a mistrů uwologů.

Vyvolávková povídka

12. dubna 2011 v 17:58 | U. jako Vojta |  drobnosti
1. "díl"
Vítr rozfoukával listí podél silnice, v jejímž prostředku se skvěla rozjetá myš. Vnitřnosti už dávno našlynový domov v žaludku jednoho havrana, nezdálo se však, že by to tomu drobnému hlodavci nijak zvlášť vadilo. V dlouhých intervalech se objevovala a zase mizela osobní auta, která vezla své pasažéry vstříc modernímu světu. Panovalo tady uklidňující ticho, které ani řídce se vyskytující auta nedokázala přehlušit.
Podél cesty si lišák vítr pohrával s útržkem papíru, který byl celý urousaný od bláta, potrhaný, jak proletěl několika křovinami, a v neposlední řadě popsaný nepříliš úhledným rukopisem nějakého člověka. Když jste se dostatečně přiblížili, mohli jste si přečíst: "A..."

2. pseudo"díl"
A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!
Každý, kdo by si tento tajemný vzkaz přečetl, by dozajista zakroutil nevěřícně hlavou, papír odhodil - celkem jistě nepodoben širáku - v dál a na celou událost zapomněl.
Když se onen cár buničiny zachytil na větvi nepříliš vzrostlého ořechu, již skoro hrozilo, že další nápor vzdušného živlu ho rozdělí na více či méně kousků, jež budou rozmetány po kraji, aniž by byly ještě někdy sestaveny. Než tak však stačil vichr učinit, papír byl důsledně očichán koněm.
"Ale no tak, Josefíno," zahuhlal na zvíře jeho jezdec, "copak se to dělá, okusovat ořešákům větve? Já vím, ty herko líná, že bys sežrala, na co přijde, ale… Co to je?"
Jezdec pobídl svou kobylu, aby udělala další krok a on se tak mohl natáhnout pro cár papíru.
"A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!" přečetl nahlas a poškrábal se ve zbytcích vlasů, jež mu dosud trčely z hlavy. "No to mi usmaž květák, co má tohle znamenat?"
V nastalém tichu přispěla do diskuze pouze Josefína krátkým frknutím. Kolem po silnici profrčel zánovní Mercedes s motorem z Trabanta a zahalil zamyšlenou dvojici oblakem dusivého kouře. Jezdec se rozkašlal a začal si vytírat rukou oči, do nichž mu spolu se zplodinami napadal prach. Nevědomky si papírem přejel po zpoceném čele…
A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!
Si jako mysliš, že po prvním rumu z tebe je král?
Ohó, chlapče, ale to jsi nepil ten od Franty!
Ďurdíkova 15, Povidlice
Jezdec hleděl na text, jenž náhle působením jeho potu jasně vyskočil na prázdné části lístku. Sdělení a navíc ještě adresa údajně nejlepšího vařiče rumu hned zde v blízkém městě!
"Josefíno, jeď!" zavelel klisně, která mezitím olizovala plechovku od paštiky, umně zasazenou ve vidlici z větví. "Tohohle Frantu najdeme, jako že se Jeroným Pušpítko jmenuju!"
To zařehtání sice neznělo příliš nadšeně, ale o to upřímněji. Jeroným otočil koňskou hlavu směrem ke skleněným tělům městských mrakodrapů a nechával se unášen pocitem, jak se mu s každým Josefíniným krokem pohupuje jeho nemalý zadek.
Že by se jednalo o začátek dalšího z velkých dobrodružství? Vzpomínal na doby, kdy se s přáteli řítili před pole a louky na výpravy do hospod sousedních vsí. Krásné časy plné objevování tajemných nápojů a exotických druhů opic. Ta rána, kdy se probouzeli nacpaní v králíkárnách, zvenčí i zevnitř dokonale dezinfikovaní…
Bude to teď stejné nebo aspoň podobné?

3. díl:
Franta Oulehlý pustil horkou kádinku z ruky, zasakroval a ještě než nádobka dopadla na zem, dokonalým parakotoulem zmizel za barikádou z převrácených stolů. Přikrčil se k zemi a čekal.
Ticho.
Mladý chemik opatrně vykoukl zpoza své ochranné bariéry.
Upuštěná skleněná nádobka se nerozbila, jak očekával. Místo toho stála na podlaze a lehce se chvěla.
Franta si stáhl přes oči svářečské brýle, nasadil si kuklu, jako nosívají sportovní šermíři a vysoukal se zpoza stolů. Došel ke kádince a dřepnul si. Měl tušení, že tohle zase skončí výbuchem.
Sousedé v Povidlici si na něj nejdřív stěžovali a trvali na tom, aby se odstěhoval. Ale tenhle rodinný domek byl jeho právoplatným dědictvím po pratetě, kterou nikdy nepotkal.
A tak si pojišťovny zavedly nová pravidla, architekti v oblasti se začali vypravovat na výlety do muničních továren a sousedi si taky zvykli na to, že vyčouhlá hubená postava s vlasy barvy slámy buď pobíhá v plamenech po zahrádce (kdykoli se Franta pokusil vyběhnout v plamenech ze zahrádky ven, nahnali ho bidlem do rybníčka plného žabince na návsi), letí vzduchem směrem k nedalekému lesejku, nebo že se vrací mokrý a zelený nebo naopak suchý a ogypsovaný domů.
Časem se začali zastavovat na kus řeči. A nakonec mu začali fandit. Opatrně a z dálky.
Franta se cítil skutečně poctěn, a aby jeho fanoušci o nic nepřišli, začal na branku vyvěšovat tabuli ne nepodobnou těm hospodským s nápisem "Dnes nabízíme".
Praskot tříštěného skla ho vytrhl ze zamyšlení. Vypadá to, že se vzorek konečně prožral kádinkou skrz - a ani to nebouchlo!
Hubený pokusmátor se zvedl, oprášil si kolena a vyšel ven k brance. Zvedl si šermířskou kuklu a zašátral v kapse po kousku křídy. Na černou tabuli pod nápis "Dnes vyrábíme" dopsal krasopisně jedno slovo:
Čilirum.

4. Díl (od TlusŤjocha)
Povidlice!
Reklamní zvon na pseudogotickém kostelíku zrovna odbíjel něco mezi pátou a šestou.
Jerry Pušpítko si posunul klobouk do týla. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by vytáhl i foukací harmoniku, aby byl jeho příjezd ještě stylovější, ale pak ji zapudil.
"Ne, na mjůzik bude čas později," ušklíbl se koutkem svých smyslných úst a ještě jednou obhlédl okolí.
Skvělé místo, škarpy mělké, králíkárny bytelné, vystlané čestvým, voňavým senem …
Tubecat, bůhví proč zavěšený/á/é na rozsochatém dubu-drnáku (symbol germánských starousedlíků), líně hodil/a/o očkem po jezdcovi. Žádná filosofická či jazyková perla však z něj/ní/něho nevypadla.
Jerry (ano, Jerry zní rozhodně drsněji, než Jeroným) ignoroval dva piktogramy muže sápaného lvy a jednu kněžku lásky, nabízející více než zahřátí.
Tady jde o m n o h e m víc.
"Ohó, chlapče, to jsi ještě nepil rum od Franty," slastně mu vibrovalo v mysli.
Stiskem vypracovaných stehen a nemalého zadku pobídl Josefinu ku kroku.
"Rum a putyka do srdce proniká, rum a putyka …" pohvizdoval si vesele Pušpítko zlidovělou píseň neznámého barda.
"Ďurdíkova 1, Ďurdíkova 3, Ďurdíkova 7, Ďurdíkova 5, Ďurdíkova 7 (bloudím???),
Ďurdíkova 9 (nebloudím, ale v tom chaos), Ďurdíkova XI, Ďurdíkova XII … prrrr, Josefino rozmilená! "
Kopyta zmožené hajtry zaskřípaĺa na střepech Petlákovy křivule, Gőghőuyovy kádinky, Nellidovy termolahve a dalších blíže neurčených lučbozpytných nádob.
Jerry elegantně seskočil ze sedla a zkoumavým zrakem přejel ceduli s nápisem čilirum.
Zaslinil.
Odplivnul si.
A rázným krokem vstoupil do domku vonícího spáleninou, chlórem, čpavkem a jakýmsi blíže nedefinovaným odérem, který mu vzdáleně připomínal jakýsi pachový obraz z jeho mládí. Snad chůva nebo co …
Černá podlahová prkna zavrzala.
Ode zdi vzadu se odlepila malá, snědá, pod kapucí postava.
"O být na chvilka v ryb nick," zaskuhralo to pisklavě,
"Hasiči přivézt hnedleho, on na výslech tam. Já Tian Ťju Ťja (ten, který přilévá do ohně pryskyřici), ponocnick."
"Zač je velkej panák toho vašeho čilirumu?" šel Jerry rovnou k jádru pudla.
"Nevědět, dosud klysách netestovat se … Raději počkat, hasičové hů & hů už!"
Siréna dokvílela a dveře se otevřely.
"Pojď dál, veliteli," vyzval František Oulehlý náčelníka hasičů, kteří ho po výslechu dovezli až před domek,
"Zavdáme si!"
Houfec krys rozprchl se po zahradě.
Velitel Hugo Zhor si naučeným dlouholetým grifem sejmul helmici, uvolnil služební opasek o dvě dírky a pohodlně se usadil na trojnohé židli.
Pušpítko pospíšil si představit se, neboť Tian Ťju Ťja již odkvačil sehnat nějaké plecháčky.
Muž s kravatou přemístil Tubecat blíže dějové rovině.

5. díl z blogu Uajiii
Josefína přežvykovala petunie z truhlíku a pozorovala muže, kteří se už stihli seznámit, jak klábosí a pijí čilirum. Přežvykovala, až jí nohy rozbolely- přeci jen nebyla nejmladší. Avšak zamlada se její kobylí nohy zdály nekonečné a její boky dokázaly pobláznit kdejakého silného oře. Tehdy se jmenovala Houpavá Esme. Houpavá proto, že když klusala, dokázala tak líně se pohupovat v bocích, až z toho hřebečkové mocně ržali.
Teď však nebylo po Houpavé Esme ani památky- poté, co dosloužila na závodišti, si ji koupil Jeroným zvaný Jerry a přejmenoval ji na Josefínu. Její nohy ztěžkly, boky ztloustly a její krása vzala za své.
Muž s kravatou přistoupil k Esme, Tubecat na rameni: "Esme, drahá Esme, tys to ale dopracovala," pravil muž a začal ji vyčesávat.
"A tos byla taková šťabajzna," pravila Tubecat a ukázala svůj ocelový úsměv, "vsadím se, že bys ještě dokázala provětrat vzduch ve stáji, kdybys mohla, co?"
Josefína přestala žrát petunie a zamyslela se. Nemluvil tu někdo? Nemluvil... Ožrala jeden. Jeroným se nalévá a já abych ho táhla domů na svých bolavých zádech! Jo kdybych byla mladší, třikrát bych skočila a byl by doma! Jo kdybych byla mladší... Josefína se plně oddala nostalgii svých vzpomínek.
Muž s kravatou dohřebelcoval Houpavou Esme, zapálil si cigaretu a sedl si vedle ožraného truhlíku. "Jo holka, kdybys byla mladší... co Tubecat, co by dělala, kdyby byla mladší?"
"Há Há Há, chceš to vědět?"
Muž s kravatou se pousmál a vyfoukl dým z cigarety: "Chci!"
V tu chvíli se Josefína s přičiněním muže s kravatou a Tubecat proměnila zpět na Houpavou Esme. Ale co se nestalo! Obdržela lidskou podobu! Její zlatá hříva se změnila na dlouhé vlasy barvy slámy, její pevná ňadra se dmula pýchou z tak krásného těla a její malý a kulatý zadeček se rozvlnil v bocích. Zhoupla se na jedné noze, zhoupla se na druhé noze a co Houpavá Esme zjistila, že je mladá, vstoupila úplně nahá do domu Františka Oulehlého s mocným zaržáním.
"Jdu pracovat, pohlídej je," řekla Tubecat a rozplynula se v obláčku růžového dýmu a barevných hvězdiček. Muž s kravatou si sedl na truhlík a zaposlouchal se do povyku v domě. Snad Houpavá Esme nezklame, pomyslel si, je to naše jediná naděje!

Dopsal jsem svoji část vyvolávkové povídky, snad se dílo zdařilo. Povídka putovala od Okřídlené lišky, která vše vymyslela, přes Sikara, velectěnou Cirrat a ještě velectěnějšího TlusŤjocha až ke mně.
Nyní vyvolávám na pokračování Ozzrouška, Dubious Cat nebo Pavla k pokračování! Kdo dřív přijde, ten dřív mele!

The beast is back

7. dubna 2011 v 13:19 | U. jako Vojta |  UaGa- uajiii galerie
Rozřezávám nudné pejskařské odpoledne ve dví, protože přicházím se zajímavou novotou. Nahoře na špičkách prstů je vyhlídka. Stojí tam stará dřevěná rozhledna s točitými schody v jejich útrobách. Poté, co jsem vylezl až na samý vrcholek, jsem uviděl krásnou Polabskou nížinu s jejími topolovými a lipovými alejemi.
Co se nestalo! Jak jsem se kochal krajinou mého otce a má matky, náhle jsem uviděl obludu tak šerednou, až mi to zkazilo celý den a ještě dva dny poté ... The beast is back! Co to znamená. Souběžně se Starým dobrým domovem bude zveřejňována i druhá větev mých fotek v galerii právě pod názvem The beast is back (ten název je půjčen z jedné písničky).
Příšera s tisíci nohama a rukama, noční stvůra z pod postele, upíři zavěšení hlavou dolů, velký lišaj a ostatní noční můry budou nyní k vidění v mé galerii spolu se Starým dobrým domovem a to po neomezeně dlouhou dobu a navíc
frei bekommen.