Vyvolávková povídka

12. dubna 2011 v 17:58 | U. jako Vojta |  drobnosti
1. "díl"
Vítr rozfoukával listí podél silnice, v jejímž prostředku se skvěla rozjetá myš. Vnitřnosti už dávno našlynový domov v žaludku jednoho havrana, nezdálo se však, že by to tomu drobnému hlodavci nijak zvlášť vadilo. V dlouhých intervalech se objevovala a zase mizela osobní auta, která vezla své pasažéry vstříc modernímu světu. Panovalo tady uklidňující ticho, které ani řídce se vyskytující auta nedokázala přehlušit.
Podél cesty si lišák vítr pohrával s útržkem papíru, který byl celý urousaný od bláta, potrhaný, jak proletěl několika křovinami, a v neposlední řadě popsaný nepříliš úhledným rukopisem nějakého člověka. Když jste se dostatečně přiblížili, mohli jste si přečíst: "A..."

2. pseudo"díl"
A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!
Každý, kdo by si tento tajemný vzkaz přečetl, by dozajista zakroutil nevěřícně hlavou, papír odhodil - celkem jistě nepodoben širáku - v dál a na celou událost zapomněl.
Když se onen cár buničiny zachytil na větvi nepříliš vzrostlého ořechu, již skoro hrozilo, že další nápor vzdušného živlu ho rozdělí na více či méně kousků, jež budou rozmetány po kraji, aniž by byly ještě někdy sestaveny. Než tak však stačil vichr učinit, papír byl důsledně očichán koněm.
"Ale no tak, Josefíno," zahuhlal na zvíře jeho jezdec, "copak se to dělá, okusovat ořešákům větve? Já vím, ty herko líná, že bys sežrala, na co přijde, ale… Co to je?"
Jezdec pobídl svou kobylu, aby udělala další krok a on se tak mohl natáhnout pro cár papíru.
"A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!" přečetl nahlas a poškrábal se ve zbytcích vlasů, jež mu dosud trčely z hlavy. "No to mi usmaž květák, co má tohle znamenat?"
V nastalém tichu přispěla do diskuze pouze Josefína krátkým frknutím. Kolem po silnici profrčel zánovní Mercedes s motorem z Trabanta a zahalil zamyšlenou dvojici oblakem dusivého kouře. Jezdec se rozkašlal a začal si vytírat rukou oči, do nichž mu spolu se zplodinami napadal prach. Nevědomky si papírem přejel po zpoceném čele…
A já ti řikám, čéče, že todlenc nikam nevede!
Si jako mysliš, že po prvním rumu z tebe je král?
Ohó, chlapče, ale to jsi nepil ten od Franty!
Ďurdíkova 15, Povidlice
Jezdec hleděl na text, jenž náhle působením jeho potu jasně vyskočil na prázdné části lístku. Sdělení a navíc ještě adresa údajně nejlepšího vařiče rumu hned zde v blízkém městě!
"Josefíno, jeď!" zavelel klisně, která mezitím olizovala plechovku od paštiky, umně zasazenou ve vidlici z větví. "Tohohle Frantu najdeme, jako že se Jeroným Pušpítko jmenuju!"
To zařehtání sice neznělo příliš nadšeně, ale o to upřímněji. Jeroným otočil koňskou hlavu směrem ke skleněným tělům městských mrakodrapů a nechával se unášen pocitem, jak se mu s každým Josefíniným krokem pohupuje jeho nemalý zadek.
Že by se jednalo o začátek dalšího z velkých dobrodružství? Vzpomínal na doby, kdy se s přáteli řítili před pole a louky na výpravy do hospod sousedních vsí. Krásné časy plné objevování tajemných nápojů a exotických druhů opic. Ta rána, kdy se probouzeli nacpaní v králíkárnách, zvenčí i zevnitř dokonale dezinfikovaní…
Bude to teď stejné nebo aspoň podobné?

3. díl:
Franta Oulehlý pustil horkou kádinku z ruky, zasakroval a ještě než nádobka dopadla na zem, dokonalým parakotoulem zmizel za barikádou z převrácených stolů. Přikrčil se k zemi a čekal.
Ticho.
Mladý chemik opatrně vykoukl zpoza své ochranné bariéry.
Upuštěná skleněná nádobka se nerozbila, jak očekával. Místo toho stála na podlaze a lehce se chvěla.
Franta si stáhl přes oči svářečské brýle, nasadil si kuklu, jako nosívají sportovní šermíři a vysoukal se zpoza stolů. Došel ke kádince a dřepnul si. Měl tušení, že tohle zase skončí výbuchem.
Sousedé v Povidlici si na něj nejdřív stěžovali a trvali na tom, aby se odstěhoval. Ale tenhle rodinný domek byl jeho právoplatným dědictvím po pratetě, kterou nikdy nepotkal.
A tak si pojišťovny zavedly nová pravidla, architekti v oblasti se začali vypravovat na výlety do muničních továren a sousedi si taky zvykli na to, že vyčouhlá hubená postava s vlasy barvy slámy buď pobíhá v plamenech po zahrádce (kdykoli se Franta pokusil vyběhnout v plamenech ze zahrádky ven, nahnali ho bidlem do rybníčka plného žabince na návsi), letí vzduchem směrem k nedalekému lesejku, nebo že se vrací mokrý a zelený nebo naopak suchý a ogypsovaný domů.
Časem se začali zastavovat na kus řeči. A nakonec mu začali fandit. Opatrně a z dálky.
Franta se cítil skutečně poctěn, a aby jeho fanoušci o nic nepřišli, začal na branku vyvěšovat tabuli ne nepodobnou těm hospodským s nápisem "Dnes nabízíme".
Praskot tříštěného skla ho vytrhl ze zamyšlení. Vypadá to, že se vzorek konečně prožral kádinkou skrz - a ani to nebouchlo!
Hubený pokusmátor se zvedl, oprášil si kolena a vyšel ven k brance. Zvedl si šermířskou kuklu a zašátral v kapse po kousku křídy. Na černou tabuli pod nápis "Dnes vyrábíme" dopsal krasopisně jedno slovo:
Čilirum.

4. Díl (od TlusŤjocha)
Povidlice!
Reklamní zvon na pseudogotickém kostelíku zrovna odbíjel něco mezi pátou a šestou.
Jerry Pušpítko si posunul klobouk do týla. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by vytáhl i foukací harmoniku, aby byl jeho příjezd ještě stylovější, ale pak ji zapudil.
"Ne, na mjůzik bude čas později," ušklíbl se koutkem svých smyslných úst a ještě jednou obhlédl okolí.
Skvělé místo, škarpy mělké, králíkárny bytelné, vystlané čestvým, voňavým senem …
Tubecat, bůhví proč zavěšený/á/é na rozsochatém dubu-drnáku (symbol germánských starousedlíků), líně hodil/a/o očkem po jezdcovi. Žádná filosofická či jazyková perla však z něj/ní/něho nevypadla.
Jerry (ano, Jerry zní rozhodně drsněji, než Jeroným) ignoroval dva piktogramy muže sápaného lvy a jednu kněžku lásky, nabízející více než zahřátí.
Tady jde o m n o h e m víc.
"Ohó, chlapče, to jsi ještě nepil rum od Franty," slastně mu vibrovalo v mysli.
Stiskem vypracovaných stehen a nemalého zadku pobídl Josefinu ku kroku.
"Rum a putyka do srdce proniká, rum a putyka …" pohvizdoval si vesele Pušpítko zlidovělou píseň neznámého barda.
"Ďurdíkova 1, Ďurdíkova 3, Ďurdíkova 7, Ďurdíkova 5, Ďurdíkova 7 (bloudím???),
Ďurdíkova 9 (nebloudím, ale v tom chaos), Ďurdíkova XI, Ďurdíkova XII … prrrr, Josefino rozmilená! "
Kopyta zmožené hajtry zaskřípaĺa na střepech Petlákovy křivule, Gőghőuyovy kádinky, Nellidovy termolahve a dalších blíže neurčených lučbozpytných nádob.
Jerry elegantně seskočil ze sedla a zkoumavým zrakem přejel ceduli s nápisem čilirum.
Zaslinil.
Odplivnul si.
A rázným krokem vstoupil do domku vonícího spáleninou, chlórem, čpavkem a jakýmsi blíže nedefinovaným odérem, který mu vzdáleně připomínal jakýsi pachový obraz z jeho mládí. Snad chůva nebo co …
Černá podlahová prkna zavrzala.
Ode zdi vzadu se odlepila malá, snědá, pod kapucí postava.
"O být na chvilka v ryb nick," zaskuhralo to pisklavě,
"Hasiči přivézt hnedleho, on na výslech tam. Já Tian Ťju Ťja (ten, který přilévá do ohně pryskyřici), ponocnick."
"Zač je velkej panák toho vašeho čilirumu?" šel Jerry rovnou k jádru pudla.
"Nevědět, dosud klysách netestovat se … Raději počkat, hasičové hů & hů už!"
Siréna dokvílela a dveře se otevřely.
"Pojď dál, veliteli," vyzval František Oulehlý náčelníka hasičů, kteří ho po výslechu dovezli až před domek,
"Zavdáme si!"
Houfec krys rozprchl se po zahradě.
Velitel Hugo Zhor si naučeným dlouholetým grifem sejmul helmici, uvolnil služební opasek o dvě dírky a pohodlně se usadil na trojnohé židli.
Pušpítko pospíšil si představit se, neboť Tian Ťju Ťja již odkvačil sehnat nějaké plecháčky.
Muž s kravatou přemístil Tubecat blíže dějové rovině.

5. díl z blogu Uajiii
Josefína přežvykovala petunie z truhlíku a pozorovala muže, kteří se už stihli seznámit, jak klábosí a pijí čilirum. Přežvykovala, až jí nohy rozbolely- přeci jen nebyla nejmladší. Avšak zamlada se její kobylí nohy zdály nekonečné a její boky dokázaly pobláznit kdejakého silného oře. Tehdy se jmenovala Houpavá Esme. Houpavá proto, že když klusala, dokázala tak líně se pohupovat v bocích, až z toho hřebečkové mocně ržali.
Teď však nebylo po Houpavé Esme ani památky- poté, co dosloužila na závodišti, si ji koupil Jeroným zvaný Jerry a přejmenoval ji na Josefínu. Její nohy ztěžkly, boky ztloustly a její krása vzala za své.
Muž s kravatou přistoupil k Esme, Tubecat na rameni: "Esme, drahá Esme, tys to ale dopracovala," pravil muž a začal ji vyčesávat.
"A tos byla taková šťabajzna," pravila Tubecat a ukázala svůj ocelový úsměv, "vsadím se, že bys ještě dokázala provětrat vzduch ve stáji, kdybys mohla, co?"
Josefína přestala žrát petunie a zamyslela se. Nemluvil tu někdo? Nemluvil... Ožrala jeden. Jeroným se nalévá a já abych ho táhla domů na svých bolavých zádech! Jo kdybych byla mladší, třikrát bych skočila a byl by doma! Jo kdybych byla mladší... Josefína se plně oddala nostalgii svých vzpomínek.
Muž s kravatou dohřebelcoval Houpavou Esme, zapálil si cigaretu a sedl si vedle ožraného truhlíku. "Jo holka, kdybys byla mladší... co Tubecat, co by dělala, kdyby byla mladší?"
"Há Há Há, chceš to vědět?"
Muž s kravatou se pousmál a vyfoukl dým z cigarety: "Chci!"
V tu chvíli se Josefína s přičiněním muže s kravatou a Tubecat proměnila zpět na Houpavou Esme. Ale co se nestalo! Obdržela lidskou podobu! Její zlatá hříva se změnila na dlouhé vlasy barvy slámy, její pevná ňadra se dmula pýchou z tak krásného těla a její malý a kulatý zadeček se rozvlnil v bocích. Zhoupla se na jedné noze, zhoupla se na druhé noze a co Houpavá Esme zjistila, že je mladá, vstoupila úplně nahá do domu Františka Oulehlého s mocným zaržáním.
"Jdu pracovat, pohlídej je," řekla Tubecat a rozplynula se v obláčku růžového dýmu a barevných hvězdiček. Muž s kravatou si sedl na truhlík a zaposlouchal se do povyku v domě. Snad Houpavá Esme nezklame, pomyslel si, je to naše jediná naděje!

Dopsal jsem svoji část vyvolávkové povídky, snad se dílo zdařilo. Povídka putovala od Okřídlené lišky, která vše vymyslela, přes Sikara, velectěnou Cirrat a ještě velectěnějšího TlusŤjocha až ke mně.
Nyní vyvolávám na pokračování Ozzrouška, Dubious Cat nebo Pavla k pokračování! Kdo dřív přijde, ten dřív mele!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | Web | 12. dubna 2011 v 21:11 | Reagovat

Ach!!! Magický realismus!

Jsem zvědav, kdo se toho ujme...

2 Dubious cat Dubious cat | Web | 12. dubna 2011 v 23:52 | Reagovat

A jak to funguje? Něco mám, ale nevím, zda-li ti to mám někam poslat, hodit to k sobě na blog...:)

3 Sikar Sikar | Web | 13. dubna 2011 v 8:13 | Reagovat

[2]: Uajiii zapomněl dát odkaz na pravidla projektu. Najdi si u mě v Pikoškách mou část této povídky, je tam odkaz na gryfoliščí článek.

4 Dubious cat Dubious cat | Web | 13. dubna 2011 v 11:13 | Reagovat

[3]: Mám to!Muhehehe:)

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. dubna 2011 v 13:07 | Reagovat

Koňská víla + koňská dáffka chillirumu - to bude akcelerace!

6 Vojta Vojta | 13. dubna 2011 v 13:56 | Reagovat

[2]: Tak je to tvoje! Su zvědavý, za jaký konec to chytneš! Pravidla někde jsou, to má Sikar pravdu ...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama