Červen 2011

Nahé tělo jako zbraň: zrzka v akci

28. června 2011 v 14:07 | Vojta z blogu uajiii |  drobnosti
(Management blogu uajiii se rozhodl vytvořit plakát k americkému tv seriálu ze sedmdesátých let. Stejně tak jsem chtěl podpořit výtvarné umění v oboru téma týdne. Devatenáctého dubna jste si mohli v televizi pustit první díl seriálu Nahé tělo jako zbraň: zrzka v akci. Myslím si, že je mi povinností uvést pozadí vzniku seriálu, stejně tak i jeho děj. Hovoří pan Chalmers, režisér seriálu Nahé tělo jako zbraň: zrzka v akci.)

Pár let po válce zažíval Hollywood zlaté časy kinematografie. Jeho pozlátko lákalo snad každého- i já, neúspěšný detektiv z Nju Jorku, jsem se snažil prorazit na poli pohyblivých obrázků. Pronajmul jsem si kancelář poblíž Spirit Lake Avenue a čekal na pořádnej scénář, který by mi zaručil režisérskou slávu a nesmrtelnost. Tehdy se natáčelo to samé- kovbojky, filmy o letcích, kovbojky, filmy o letcích. Já sháněl šok, a také jsem ho dostal.
Vstoupila do mé kanceláře jednoho parného odpoledne. Její nohy se zdály nekonečné, její smyslné rty lačně olizovaly špičku s partyzánkou. Ano, byla to ona- Merylin se svým scénářem Nahé tělo jako zbraň. Meryl, jak jsem jí po jisté noci směl říkat, byla dcera chudého statkáře, která se chtěla také dostat na plátno a tím se vytáhnout ze svrabu. Nahé tělo napsala o přestávkách v prádelně, kde pracovala- příběh to nebyl složitý, ale cítil jsem, že by mohl zaujmout.
Děj se odehrává v malém městečku za Apalačským pohořím, kde jistá žena Nency vlastní detektivní kancelář a snaží se prosadit mezi muži. Zrovna se rozváděla, protože její manžel- uvaděč v šantánu- jí podváděl s krásnou ale zlou tanečnicí Tiffany Klér. Nency se ale podaří vyřešit největší případ jejího života, usvědčí Tiffany z trojnásobné vraždy a její manžel se nakonec k Nency vrátí. Kdo by mohl tušit, že Merylin vypráví vlastní příběh!
Ano, nakonec jsme rozjeli natáčení. Veškeré výdaje jsem platil ze svých peněz. Meryliny pohupující se boky nenechávaly nikoho chladným... Ten úspěch nás nemohl minout! Jednoho dne však Meryl nepřišla na natáčení. Kam se mohla podít? A kde jsou mé peníze z trezoru?! Na stole v mé pracovně jsem našel pouze tento dopis:

"Drahý Chalmersi. Jak bláhový jsi! Nejsem ta, za kterou jsi mě považoval. Jsem totiž Tiffany Klér! Nehledej mě, nenašel by jsi mě (ani tvé peníze.) T.K."

V tu chvíli jsem prozřel. Kdybych nebyl tak zaslepený touhou po Tiffanině těle, mohl jsem ze scénáře zjistit, jaká je to mrcha. Zlomila mi srdce.
Dvacet let jsem pracoval jako dělník na stavbách. Co se ale nestalo: během odpolední pauzy mě oslovila žena s ohnivými vlasy: "Promiňte, jmenujete se Chalmers?" Její nohy se zdály nekonečné, její smyslné rty lačně olizovaly zapálenou malborku. Byla to Nency! Nen, jak jsem jí po jisté noci směl říkat, ještě teď hledala Tiffany Klér, aby ji mohla vsadit do žaláře za trojnásobnou vraždu.
Nemohl jsem bez ní být. Naštěstí jsem ji přemluvil, aby mi půjčila peníze na natočení mého celoživotního snu, přestala hledat Tiffany Klér a zůstala se mnou.
Nahé tělo jako zbraň: zrzka v akci nakonec v televizi vysílali jako seriál. Nebyl nic moc, v televizi běžela jen jedna řada, ale Nency si v něm zahrála hlavní roli a aspoň na filmovém plátně poslala Tiffany Klér do vězení. Za vydělané peníze ze seriálu jsme se vzali a odstěhovali do rodného města Nency, do Spirit Lake.




Strom u cesty je nesmírně vábivý, má velmi zvláštní osobnost

20. června 2011 v 14:59 | Vojta z blogu uajiii |  UaGa- uajiii galerie
Je něco za půlkou června, slunce svítí na každého bez rozdílu čehokoliv (i když rozdíly dělají svět pestrým... a teď jsem se do toho zamotal!) a venku je pěkně. Vítejte do nového týdne, vážení!
I když fouká vítr. I když fouká vítr a ženou se mraky, tak je venku pěkně, řekl bych. Na velkém bílém bilbordu u nádraží stálo: "Přestaňme utahovat opasky, zatněme pěsti", to vše krásným černým a červeným písmem. Na druhou stranu mi paní Sigrid na uni schovala poslední výtisk novin a paní vedoucí z bufetu prodala lahodnou kávu. Za vše jsem řádně poděkoval.
Vedle mě sedí Doňa Isabela a klimbá.
Pro dnešní den jsem chtěl připravit veselou fotku. Měl jsem totiž dojem, že když se mi tu na blogu již jedna veselá fotka vyskytla, zvládnu vytvořit další. Chyba lávky! Čím víc jsem se hrabal v duši fotografie, tím víc mi připadala jako obrázek z Melancholie. Inu, proč ne... taková parafráze k odpolední kávě.
Strom u cesty je nesmírně vábivý. Má velmi zvláštní osobnost.
Nemělo by být těžké vykrystalizovat v něco tak rovného a neohebného jako je ten kmen na obrázku. V něco, co se během svého růstu hrdě vypíná k nebi a nekřiví se proto, že se nezkřivili ti před ním a nezkřiví se ani ti potom.




O rukole, která měla tu drzost obtočit Měsíc

15. června 2011 v 16:13 | Vojta z blogu uajiii |  drobnosti
Plazila se rukola
okolo a dokola.
Kolem tebe kolem mě
plazila se do nebe.

Plazila se tam, kam nemá,
však na něco zapomněla.
(Dostala pěstí do oka,
ta divotvorná rukola.)

Modré oko dochladila,
kam že se to doplazila?
Ještě teď vzpomíná
na tu bolest- rukola.

Plazila se rukola
okolo a dokola.
Kolem tebe kolem mě
plazila se do nebe.

Ovinula celý Měsíc,
žila na něm celý měsíc!
(Nemohl se bránit té
zpropadené rukole.)

Slunce Měsíci pomohlo,
nedá se svítit, pravilo.
Paprskem vmetlo pěstí do oka,
až spadla na zem, rukola.

Plazila se rukola
Okolo a dokola.
Kolem tebe kolem mě
plazila se do nebe.

Únorový motýl

7. června 2011 v 20:08 | Vojta z blogu uajiii |  UaGa- uajiii galerie
Krásné jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na operačním sále, řekl surrealista. A já si myslím, že motýla jsem potkal v únoru na autobusové zastávce. Sice setkání s únorovým motýlem na zastávce není tak vysoce nepravděpodobné jako šicí stroj a deštník na operačním, ale je to milé.
(Teď tu na okně pavouk chytnul do sítě masařku, která děsně bzučí! Mno kdo se tu má soustředit?!)
Zpět k únoru. Bylo zrovna docela teplo a všechen sníh slezl, na rozblácené zemi šedivé kaluže. Foukal silný vítr ze Svobody. Motýl seděl na lavičce (a čekal také na autobus). Na dlani mi roztál, rozevřel křídla a nechal se zvěčnit. Pak rozkmital křídly a náhle ho únorový vítr nabral do hustých šedivých mraků. A bylo. A přijel autobus a já odjel do města.
(Masařka nad pavoukem vyhrála a osvobodila se. Teď sedí na kaktusovém trnu a odpočívá. Beztak bzučí, mrcha jedna... a moucha pracky zvedá! Zapadá slunce a bude noc. Únorový motýl se objeví až za dalších osm měsíců a masařka by měla mít radost z toho, že se podruhé narodila. Bůhví, co se jí honí hlavou. Jistě něco masařkově-dobrodružného.
Masařka: "Pavouku, to jsem ti to zas natřela, co?"
Pavouk: "Drahá dámo, víte, že se mi naše podvečerní dýchánky začaly docela zamlouvat?"
Masařka: "To víš, stará škola. Zase zítra? A upřeď pevnější síť, z téhle jsem se dostala snadno!"
Pavouk: "Má drahá, zítra se z mé sítě už nedostanete.")