Tuhle si jen tak sedím u počítače a najednou si říkám: páni, to vypadá, že si lenošíš! Jen tak se koukáš z okna, popíjíš kávu... ty nicneděláš! Ano, zrovinka nic nedělám a úplně si rochním.
Venku svítí jako zjara, ale ani jedna kaluž nerozmrzne- jsou duté, takže bublinky uvězněné pod ledem vykreslují moc pěkné obrazce. Taková nepravidelná oka jedno vedle druhého, někdy jedno v druhém. Nakonec je všechny rozšlápnu, kdežto kaluže svoji nelibost dají najevo hlasitým křáp! K čemu jinému by jejich výdutě sloužily, než ke křápnutí. Představoval jsem si, že led v kaluži je skleněná střecha nějaké budovy, která popraská a za ohlušujícího
(křápnutí)
zvuku se zřítí dolů.
Jednou jsme našli zamrzlou drenážní trubku, která sváděla vodu z pole do rybníka. Její ústí se třpytilo celou plejádou rampouchů, které odrážely odpolední zimní slunce. Co nás nenapadlo- všechny jsme ulámali a rozkřápli je na silnici. Poté, co jsme všechny rampouchy sprovodili ze světa, začalo z trubky slabě kapat. O hó! Vybereme z ní hlínu a poteče z ní tolik vody, napadlo nás! Tak jsme si vzali lopatičky a začali vybírat hlínu z drenážní trubky. Docela nám to šlo, ale po chvíli jsme narazili na něco velmi tajemného... nabrali jsme tajemno na lopátku... vytáhli z roury... a po prozkoumání jsme zjistili, že to je spící žába! A nejen jedna- trubka byla plná zazimovaných žab! Aspoň pět žab jako dlaň v ní spalo! Vyrovnali jsme je pěkně do řady a počkali, dokud je slunce nerozehřeje. Poté, co se jakž takž probudily, odskákaly do díry v ledu a zmizely pod zamrzlou hladinou. Myslím, že z nás velkou radost neměly. Mohlo nám být tak dvanáct, deset a sedm, když jsme v zimě probudili žáby.
Teď by mohla být trubka také plná rampouchů a spících žab, ale stačí mi vědět, že tomu tak je. Přeci jen se ze mě stává líný pardál, takže zůstanu u svého přesvědčení a rochnění si v nic nedělání. Jdu spěchat pomalu.
