Leden 2012

O křápnutí a rozmrzlých žábách

31. ledna 2012 v 10:32 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
Tuhle si jen tak sedím u počítače a najednou si říkám: páni, to vypadá, že si lenošíš! Jen tak se koukáš z okna, popíjíš kávu... ty nicneděláš! Ano, zrovinka nic nedělám a úplně si rochním.
Venku svítí jako zjara, ale ani jedna kaluž nerozmrzne- jsou duté, takže bublinky uvězněné pod ledem vykreslují moc pěkné obrazce. Taková nepravidelná oka jedno vedle druhého, někdy jedno v druhém. Nakonec je všechny rozšlápnu, kdežto kaluže svoji nelibost dají najevo hlasitým křáp! K čemu jinému by jejich výdutě sloužily, než ke křápnutí. Představoval jsem si, že led v kaluži je skleněná střecha nějaké budovy, která popraská a za ohlušujícího
(křápnutí)
zvuku se zřítí dolů.
Jednou jsme našli zamrzlou drenážní trubku, která sváděla vodu z pole do rybníka. Její ústí se třpytilo celou plejádou rampouchů, které odrážely odpolední zimní slunce. Co nás nenapadlo- všechny jsme ulámali a rozkřápli je na silnici. Poté, co jsme všechny rampouchy sprovodili ze světa, začalo z trubky slabě kapat. O hó! Vybereme z ní hlínu a poteče z ní tolik vody, napadlo nás! Tak jsme si vzali lopatičky a začali vybírat hlínu z drenážní trubky. Docela nám to šlo, ale po chvíli jsme narazili na něco velmi tajemného... nabrali jsme tajemno na lopátku... vytáhli z roury... a po prozkoumání jsme zjistili, že to je spící žába! A nejen jedna- trubka byla plná zazimovaných žab! Aspoň pět žab jako dlaň v ní spalo! Vyrovnali jsme je pěkně do řady a počkali, dokud je slunce nerozehřeje. Poté, co se jakž takž probudily, odskákaly do díry v ledu a zmizely pod zamrzlou hladinou. Myslím, že z nás velkou radost neměly. Mohlo nám být tak dvanáct, deset a sedm, když jsme v zimě probudili žáby.
Teď by mohla být trubka také plná rampouchů a spících žab, ale stačí mi vědět, že tomu tak je. Přeci jen se ze mě stává líný pardál, takže zůstanu u svého přesvědčení a rochnění si v nic nedělání. Jdu spěchat pomalu.

Poslední myšlenky Che Guevary před jeho popravou v La Higueře

24. ledna 2012 v 13:06 | Vojta z blogu uajiii
Kdyby se mi chtělo tak, jak se mi nechce, říká se. A mně se chce tak děsně spát! Ráno jsem zkusil novou kávu- mletou arabiku s příchutí anglického karamelu. Kdybych si uvařil rovnou rozpustnou žbrundu, udělal bych lépe. Musím vydržet ještě aspoň tři čtvrtě hodiny a pak si ji uvařím. Ale jak pomalu to utíká! Zavřu oči na pět minut a když je otevřu, je na budíku o minutu víc. Čas je ta nejjednodušší věc, někde bylo psáno.
Čas je ta nejjednodušší věc, proto už tu sedím se šálkem žbrundy po mé pravé ruce. Tuhle jsem vytvořil fotografii s Che Guevarou. Jéžíšek mi mimo jiné nadělil nový fotoaparát Fuji (který se jmenuje podle jedné majestátní hory v Japonsku. Nejzručnější japonští malíři ji pak kreslili na zrnka rýže.), který mi už stihl nafotit materiál na tuhle a předešlou fotografii. Snad mi vydrží. Před ním jsem měl fotoaparát Olympus (který se buď jmenuje po hoře Olymp na Zemi, nebo na Marsu), který však nepřežil do té doby, kdy jsem si na něj chtěl koupit ochranné pouzdro. Asi jsem s ním do něčeho drcnul.
Snad mi Fuji vydrží celý život- pouzdro na něj totiž už mám- a jaké!



Thunderbolt

18. ledna 2012 v 10:23 | Vojta z blogu uajiii |  UaGa- uajiii galerie
Stopy na březích
Studená pěna na větvích
Myšlenky víří
A potloukají se okolo.

Vlny nepravidelně útočí
Vítr naráží do zádi lodi
Bouře, přijď,
A sedři z ní ty vilejše!
-Thunderbolt




O zdravých bláznech, vsáknutí do nevědomí a brnění dole na chodidlech

17. ledna 2012 v 12:55 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
Dneska jsem si udělal velmi fajnovou kávu- nechal jsem si v černém moku rozpustit figurku z vánočního stromečku. Roztála v kávě jako poslední rampouch ve slunečném dni, proto ji vypiju s grácií a elegancí. (Nezapomenu mít při upíjení malíček vzhůru jako správný aristokrat.) Tak mi jarní nadšení moc dlouho nevydrželo a zima na svá stará kolena nakonec dorazila i sem. A to mi začala růst i pejřka na zahradě, oj oj, i mšici jsem viděl na růži. Rampouchů ještě bude habaděj.
Slíbil jsem, že dopovím, jak to vlastně dopadlo s mým šálkem costy, který nešťastnou náhodou přepadl přes balkón, když jsem odháněl hejno ptáků rozličných tvarů a barev. V tu chvíli by se krve ve mně nedořezalo! Díky Bohu spadl do vánočního truhlíku plného chvojí dole na zemi! Jaké štěstí! Seběhl jsem v cuku letu dolů (takovou rychlostí, až se mi zatočila hlava), podíval se do truhlíku a... a hrnek nikde! Co teď. Chvilku jsem přemýšlel, jestli jsem blázen.
Blázni o sobě tvrdí, že nejsou blázni. Zdraví o sobě tvrdí, že jsou blázni, říká se. Je lákavé vybrat si být zdravým bláznem nebo bláznivým zdravým, ale v tu chvíli mě vytrhlo z mé hluboké filozofie lehké chvění dole na chodidlech.
Ano, použij eskymácké ponožky, vždyť ti ještě neuběhly tři dny, po které by měly přinášet štěstí!
Tak jsem nechal truhlík truhlíkem, filozofické myšlenky jsem nechal vsát se zpět do nevědomí a vrátil jsem se do domu. Neb lehké brnění dole na chodidlech nepřestávalo. Štěstí buď přijde, nebo ne, s tím se nic neudělá. Leda počkat na výsledek. V půlce dne jsem tedy otevřel skříňku s hrnky a co se nestalo. Vrátil se mi ve zdraví. Kdo ví jak... nakonec si myslím, že ho někdo přinesl do domu dřív, než jsem stihl seběhnout schody. V tom případě jsem je nesešel v takovém cuku letu, jak zde popisuji. (Možná jsem se mezitím zastavil u ledničky pro něco dobrého, co by mi dostatečně obalilo nervy. Možná se mi nezatočila hlava z rychlosti, kterou jsem seběhl schody, ale z vánočního cukroví, které jsem objevil.) Proto mi chvilku mohlo trvat, než jsem dorazil ven k truhlíku. Jen malou chvilku, vteřinku. Každopádně jsem rád, že jsem měl eskymácké štěstí.

O Italech a jejich způsobu pražení kávy v lednu na balkoně

11. ledna 2012 v 9:13 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
Venku svítí šedivé slunce. Po pravé ruce se rozeseděl bílý hrnek costa (na něm je napsáno "Italové vědí jak na kávu"), který obsahuje lahodný černý mok. Když upiji tak do poloviny, uvidím na vnitřní straně nádobky nápis "upraženo hrdě a pečlivě". Z takových fajnových hrnků já piju.
Venku je zvláštně- nechtěl bych nic zakřiknout, ale co když (doopravdy jen teoreticky) panuje předjaří už teď? Jako v té písničce... veselý a hloupý jako v lednu jaro.Nebo jako v Muminím údolí, kde by se muminí skřítci nevzbudili doprostřed zimy, ale neuložili by se vůbec ke spánku! Jaký dobrodružný čas by panoval! A taky že panuje! (Po staré jabloni poskakuje koňadra.)
Tuhle jsem stál na balkoně a poslouchal svět okolo ( s hrnkem costy v ruce). Na starých stromech seděli strakapoudi, kosi a vrabci vedle sebe a švitořili si zprávy po ránu- kde je jaký uschlý květ slunečnice, který strom je extra prolezlý larvama a podobně. Koukalo se na ně moc pěkně, ale nedalo mi to. Položil jsem hrnek na zábradlí, tlesknul jsem a celé shromáždění se sneslo k obloze s takovou rychlostí, až jsem se vylekal a opřel se o zábradlí. Měl jsem krásný výhled na to, jak můj hrnek padá k zemi ve vodopádu kávy. Ric pic bum.
Kdyby panovala zima, kterou si tak nepřeji, býval by spadl do sněhu a nic by se mu nestalo. Jen bych sešel dolů a vzal si ho zpět. Takhle to s ním dopadlo zapeklitě- nerozbil se, ale zažil ještě velké dobrodružství, o kterém budu povídat někdy příště. A za vše může v lednu jaro, tím si jsem jistý.

Eskymáctví

4. ledna 2012 v 14:38 | Vojta z blogu uajiii |  UaGa- uajiii galerie
Včera večer, když světla z pouliční lampy rozehrála stínové divadlo po zdech pokoje, jsem přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta. Povídal jsem si: Víš, co přináší Eskymákům štěstí?
Nevím, povídej.
Eskymákům prý nosí štěstí, když tři dny nosí ty samé ponožky. Ovšem je to jen taková povídačka.
Vtip je v tom, že nevím, jestli už mé ponožky na nohou nepřesluhují a nebudu mít tedy tolik štěstí, až nebudu vědět co s ním. I když štěstí není nikdy dost...
Eskymáci nenosí jedny a ty samé ponožky po celou dobu!
A proč ne, měli by štěstí celý život. Povídám si pro sebe.
To možná jo, ale smrděli by a nikdo si smradlavého Eskymáka do iglú brát nechce.
A tím skončily moje myšlenky o tom, jak bych byl šťastný, kdybych byl Eskymákem s jedním párem ponožek po celý život. Musím vymyslet propracovanější báchorku, jak Eskymák ke štěstí přišel.



O stromech plných bažantů

2. ledna 2012 v 17:12 | Vojta z blogu uajiii |  užitečné info
Truffle znamená lanýž. Nedivte se- zde, v zemi nekonečných polí, je tento objev nadmíru zajímavý. Dlouho předlouho jsem se divil, proč se některým čokoládovým hrudkám říká lanýže, jiným truffle, přestože jejich recepty si jsou (pořád píšu "jsi sou") tolik podobné. Stačilo se jen podívat do slovníku a hned jsem o něco moudřejší.
Zvenku se ozývá hromobití, kanonáda. Nevím, zda od nějakého opozdilého bloudivého až zbloudilého dělobuchu, nebo od mysliveckého honu na lanýže. (Nedávno jsme tu měli myslivecký hon nikoli na lanýže, ale na lesní zvěř- najednou bylo nebe plné divokých hus, stromy plné bažantů až větve popraskaly.) Na lanýžích mi přišlo zajímavé, že si vyrostou jen tak v podzemí a nikomu nedají nic vědět. Jen cvičeným selátkům dávají pod nos svou zvláštní vůni. Jejich vznik je tím zajímavější, čím je neviditelnější. Řekl bych, že vznikají téměř geologicky- stejně jako magma se nepozorovaně nahromadí pod sopkou, mráz nepozorovaně vytlačí kameny na povrch, ledovec nepozorovaně valí morénu dál a dál, tak i lanýže si v klidu vyrostou pod povrchem a málokdo něco zpozoruje.
Mezitím, co myslivci se svými selátky pročesávají les a pod svými vousy si mumlají letos je mírná zima, to bychom mohli najít lanýžové hejno tak o dvaceti hlavách, jsem uplácal černé lanýže z čokolády a kokosu. Jejich nedlouhý život neskoncovalo vycvičené selátko, ale bratr, který s nimi neměl žádné slitování. A přitom jejich vzácnost se zlatu vyrovná!
Po honu vypustí bílé lanýže zpět do přírody (protože jsou tak vzácné, že by byl hřích je ulovit), černé lanýže vyrovnají do řady, kde jedna boubelatá a bachratá hrudka bude následovat druhou. S největším mackem se vyfotí do statistické ročenky a bude po parádě. Divoké husy se snesou zpět ze svých formací na zem, bažanti opustí své skrýše ve větvích a znovu tu bude panovat ticho a klid. Další myslivecký hon na lanýže očekávám pár dní před Vánoci dva tisíce dvanáct. Doopravdy jen pár dní před Vánoci, protože se před cvičenými selátky lanýže špatně ukrývají.




Peter Gabriel, Rythm of the heat z loňského alba New blood. Album obsahuje jeho stará díla, která jsou však přepracovaná a znovu nahrána, tentokrát se symfonickým orchestrem. Nepůsobí hampulácky- velice pěkně doplňuje Gabriela, Gabriel doplňuje orchestr.