Provedl jsem velké sčítání věcí pod drnem. Takové nahlédnutí, s čím mám letos počítat na tom mém políčku velmi neoraném. Celý dnešek svítilo slunce, až zmrzlé kaluže povolovaly. Nakonec jsem sebral všechnu odvahu a započal velké jarní dobrodružství.
Každé jaro začíná pod drnem suché trávy. Tady u nás v Důlině pod jedním specielním drnem- ne že by se svým vzezřením něčím vymykal- suchý drn je zjara suchým drnem pořád. Jenže tenhle je výjimečný tím, že pod sebou ukrývá nejranější pryskyřník vůbec: žlutý talovín. Tady na území praskajících ledů a opadaných stromů se jedná o první kvétí, které vykoukne ze země. I v ledu! I ve sněhu!
Teď mi pod oknem projel koňský povoz s vlečkou dřeva. Abych byl korektní- projel i se svým majitelem, ale vypadal, že mezi kožešinami usnul. Kdyby byl vzhůru, mohl si všimnout toho prazvláštního drnu. V dávných dobách, kdy má zahrada byla nezarostlá a jako z růže květ, jsem si s ní moc srandy neužil. Pak přišlo jedno parné léto, které s sebou přineslo semínko drnu. Vítr ho snesl na zem, na které vzklíčilo. Lístek po lístku se z malého stébélka stalo něco ohromného, co po každém vykopnutí ze země z nějakého kořenu znovu obrazilo. Po čase jsem musel uznat (i když nerad), že nedbalá příroda postávající všude kolem se svým lehkovážným úsměvem na tváři zvítězila. Nechal jsem drn na místě, přestože jsem věděl, že jeho kořeny obalují křehké hlízy talovínu.
Tady u nás doma se jaro pozná mimo jiné podle toho, že pod mrtvou trávou drnu vykukuje žlutý talovín. Stačí odhrabat listy suchých jabloní, potom žluté provázky trávy, pod kterými je už černočerná zem. Tak tomu bylo i dnes- odhrnul jsem děravé listy jabloní, odhrnul jsem ke straně nahnilá stébla drnu a podíval se pod ně. Kde nic, tu nic. Jen bílá plíseň rozpínala svoji pavučinu po trávě. Buď nastane jaro později, anebo drn už úplně jeho udusil kvétí, se kterým do Důliny přichází.
Lydie | 23. února 2012 v 19:22 | 
Vojto, z tvé poetičnosti se snad začnu na jaro těšit! Teda. ne že bych si nepřála oteplení a tak, ale jako alergik jaro nenávidím:)