Před chvilkou jsem vypil výborné kafíčko. Pil jsem ho dlouho, aspoň hodinu, proto mi poslední loky klouzaly do krku jako napůl odtáté černé kostky ledu. Tady u nás v Důlině, v zemi zamrzlých potoků, panuje klid a mír. Všechno ztuhlo a čeká na povolení. Skrz led se dají pozorovat promrzlé bublinky a také praskliny, které lámou světlo do barevného spektra. Všechno nyní žije pod povrchem- pod ledem teče v proudnici voda, pod zemí pomalu klíčí kdejaké cibule a pečliví mravenci kontrolují své podzemní chodbičky. Tuhle jsem si trochu toho podpovrchu přinesl domů.
V belíčku mám hlínu, kterou jsem si nahrabal v prosinci. (V prosinci bylo krásně, celá pole se zelenala, celé louky kvetly kdejakým pýřím.) Malinko jsem ji prohrábnul a doopravdy se mi potvrdila neblahá předtucha- v tom prosincovém dni jsem si spolu s hlínou přinesl domů i mraveniště. Teď co s hemžením, které začínalo pokrývat hlínu? Nic, přiklopil jsem ho a co oko nevidí, to mozek neřeší, tehdá jsem si říkal. A třeba se jedná jen o nějaký fantas. Jenže z fantasu se mi postupně vyklubala neblahá předtucha, o které jsem se zmiňoval. Abych ji opět přeměnil na fantas, zahrkal jsem s belíkem. Hned se mi hmyz ukázal v celé své miniaturní nádheře. Holt mám nyní na starosti jedno mraveniště v belíku. Odteď s ním raději moc hrkat nebudu a nechám je v klidu, třebas vydrží do jara a pak je pustím znovu ven. Zemětřesení, zachraňte Královnu matku, ozývalo by se z mraveniště, kdybych s ním zase hrkal. Navíc na internetu se platí velké peníze za mravenčí farmu v modré agaróze. Nu což, já ji mám zadarmo v kypré polabské zemině! A ještě mi nad mraveništěm roste drn jitrocelu.
A tak takový tu panuje únor. Studený a sevřený s jedním mraveništěm pěkně v teple. Snad jsem si nenakopal ještě nějaké další překvapení- třeba rovnou krtka. Naštěstí se mi žádný krtičák v belíku ještě neobjevil.
Dokud se nevydávají hledat Ferdu mravence do polic literatury, tak je to v pohodě.