V pokoji je tma a venku je zima. Jediné, co mě rozptyluje od myšlenkové a tělesné hibernace, je hudba, která mi tu hraje k tanci a poslechu. Pějí: Kolik má slunce barev, kolik má slunce svých barev. Při východu červenou, ve dne žlutou a při západě oranžovou. Jenže když se člověk podívá na slunce přes rentgenovou fólii, uvidí jen bílý kroužek. Na druhou stranu hranol rozloží sluneční záření na celé barevné spektrum. Čert aby se vyznal i v tak jednoduchých věcech.
Přijde mi, že je snažší prozkoumávat složitější věci než ty jednoduché. Zní velmi vznešeně říci johohó, vymyslel jsem světovou ekonomiku, jsem skvělý, ale kdo pak prozkoumá všechny dosud neprobádané datlovníky na poušti a sasanky na dně moře? Kdo vyklepe obsah almary pana Al_Mana a zjistí, jaké příběhy obsahuje? Kdo vytáhne všechny kočky ze svých doupat a ze svých rour? Kdo jim vypráší kožichy? A který fotograf vyfotí u řeky první rašící pupen?
To jsou mi ale úkoly takhle k odpoledni, ale nikdo jiný je neudělá. Holt budu muset slaňovat skály ve sněhu a dešti, dokud nedostanu odpovědi na veledůležité otázky. Kolik má slunce barev? A dokáže někdo vůbec vymyslet ekonomiku?
Devendra Banhart: Can't help but smiling z alba What we will be, které vyšlo v roce 2009.
Ani nevím, kde jsem k takové veselé hudbě přišel. Jednoho dne se mi objevila před zápražím v malém proutěném košíčku se vzkazem připevněném zavíracím špendlíkem a od té doby tu se mnou existuje v symbioze. Jak se tomu směju.
Slunce se rozkládá v orosených pavučinách na jednodušší prffky.
Stejného efektu lze dosíci se i přes dobře natočený pohár chmeloviny.
Tím se posiluje i národní ekonomika.