17. dubna 2012 v 20:21 | Vojta z blogu uajiii
|
Venku pomalu zapadá slunce, ale doopravdy pomalu. Dalo by se skoro i říct, že ještě ani nezapadá. Že se sice nachází už docela nízko, ale ještě kolem sebe nerozhazuje všechny ty působivé efekty ne nepodobné závěru westernového filmu: velké oranžové kolo v půli obzoru, barevné a odulé mraky... jen jezdec uhánějící do tmavé pouště by chyběl. Tady chybí snad vše, pouze slunce je rozžhavené do ruda. Asi se trénuje na letošní spalující léto.
Nu, třeba až dopíšu, už tu soumrak nastane. Anebo už bude rovnou tma, kdo ví. Stíny se prodlouží, krajina zčerná (podobné obrazy maloval jeden evropský malíř- proslavil se docela černou krajinou, která kontrastovala s barevnou oblohou západu. Ta přecházela od sytě oranžové přes modrou až do černočerné tmy. Bohužel má hlava je tak děravá, až si nevzpomenu na jeho jméno.) a venku se najednou roztrhne pytel s kdejakým nočním nebezpečenstvím.
Nebezpečenství světových rozměrů, které se po prvním paprsku světla rozpustí jako zbytek ledu na střeše. Všech osm pavoučích nohou bude bedlivě stát na pavučině, čekající na sebemenší vibraci rozechvívající síť. Staré prašivé kočky (se kterýma se letos snad roztrhl pytel) slezou ze svých pelechů na půdách a půjdou obhlížet svá teritoria. Nemotorní brouci a nervozní můry budou narážet do oken, dokud ho jednou nerozbijí a nepřilétnou ke svému vytouženému světlu v pokoji. Taková dramata! A ráno se po tom všem jen zapráší, jako kdyby se nikdy nic nestalo.
Krásný článek. :) Radost číst.