Vítr nevane sám. I já vanu, vanu doma mám. - Články

O kapitalismu a psychologii

Thu, 17 May 2012 16:36:00 +0200

Dneska je krásnej den, všechen spad už dávno spad. Praví se v jedné mé docela oblíbené písni. Venku se na větvích mihotají lístky, ty se s nimi kolébají, až se divím, že se ten stařičký strom jednou úplně neukroutí a nestane se z něho velká dřevěná vývrtka. To by se pak všichni divili.

Tuhle jsem šel v sousedním městě do obchodu. Měl jsem velmi rozvernou náladu. Mé myšlenkové pochody na sebe navazovaly asi v tomto směru:

V peněžence máš asi jenom stovku, pravilo mé Při-zemi-se-držím Já.

To nevadí, na kartě máš miliony, pravilo mé Euforické Já.

No jo, ale kartu mám doma, pravilo zas mé první Já, které občas nemusím, protože je takové suché a jakkoli se snažím, většinou má pravdu. Bohužel se jedná o velmi nepříjemnou a svazující. Škoda, že se nejedná o pravdu typu Hurá! Vyhráli jsme zájezd, ale o pravdu typu Jestli nezačneš okamžitě něco dělat, tak shniješ.

Mé Euforické Já, opět si vědomo vlastní prohry, se pokorně stáhlo zpět do nevědomí, stihlo však poraženecky dodat: Pořád máš na kartě miliony, to je hlavní. Tak je utratíš příště, no.

V zápětí jsem jejich dialog utnul, protože jsem si nechtěl zničit ideu mé milionové karty. Nakonec jsem zjistil, že všechny dárky z obchodu, které mi koupilo mé Jéžíškovské Já, je nyní o půlku zlevněné. Teď mě to však netlačí, protože teď už mám na kartě miliony.

O zajucích a majstrštychu

Wed, 09 May 2012 16:33:00 +0200

Piju kávu z velkého buclatého hrnku, který se tváří tak, že už ví, kde je na světě jeho místo. To asi ta jeho podsaditost- působí, že cokoli se stane, i kdyby mi vypadl z ruky, nerozbije se. Takový je to tvrďák a musíte uznat, že z podobných hrnků se pije jedna radost. Dobrou kávu nedělá totiž jen káva samotná, ale i hrnek, ze kterého se pije.

Dneska je moc hezky. I když ráno bylo na stupnici teploměru jen pět stupňů, na obloze se jistě neukáže ani jeden mrak. A jestli jo, tak malá čmouha na obloze, která se beztak brzy rozpustí, aby moc dlouho nenarušovala nekonečnou oblohu. A pod tou nekonečnou oblohou, která se táhne od severu k jihu i od východu k západu, se bude dít mnoho dobrodružství a nebezpečenství. Jako třeba tohle:

Starý kůžař, kterého si pamatuji už čtvrtým rokem, zajede k Důlině. Z amplionu nad autem mu bude hrát pro mnoho lidí muzika: Lhal ti a čert ho vzal, hej, svět se točí dál, dej na nás, dej na nás, dej a asi v půlce písničky zazní: kůže! Přijel kůžař! Kůže, kůže! Pojede po hrbolaté silničce mezi poli a bude si říkat: Safryš, to je švarné jitro! Jestlipak jsem nakrmil ty naše zajucí. (Jak už jsem se kdysi zmiňoval, kůžařova domovina se musí nacházet někde v horách nebo poblíž Moravy, protože jinak si nedokáži vysvětlit ta zvláštní slova jako safryš, švarný a zajucí.)

Po chvíli přemýšlení nad svými zajuci v králikárně, nad tím, který už je pěkně naběhaný na nedělní oběd, zastavil u krajnice. Nechal klíčky v zapalování, aby mohl dál hrát aplion, dvířka od auta zabezpečil čudlíkem pod okýnkem, které mívala i naše stará škodovka, zavřel, zkontroloval, přeskočil příkop u silnice a byl v poli.

Protože se jednalo o kůžaře tělem i duší, staral se o své dosud nenaběhané zajuce velmi pečlivě. Chtěl si pro ně vydloubnout z pole pár sazenic zelí. Vždyť to tu roste jen tak na freiplace a nikdo si nevšimne, že pár sazenic chybí, říkal si. Ze střechy auta nyní hrálo: Malovaný džbánku, noc má na kahánku...

Když se vrátil k autu, asi s dvaceti sazenicemi zélíčka, měl kůžař pocit, že dnes bude tak hezky, že jistě vybere tolik kožek po vesnicích jako nikdy dřív. S rukama zamazanýma od hlíny popadl po dveřích auta a... a nic. "No šopa herdek to bude den!" Zaklel a proklel klíčky v zapalování zamčeného auta.

A já jsem to všechno slyšel hned z první ruky, takže nedej pánbu, abych si vymýšlel. Už od rána jsem pracoval na zahradě, protože odpoledne se udělá teplo a v teple se pracovat nedá. Zrovna jsem pozoroval nekonečnou oblohu, o které jsem se zmiňoval na začátku. Z dálky se ke mně linula muzika, nejdřív táhlá a nerozlišitelná, ale po chvíli se už dal rozeznat nemilosrdná Héla Vondráčková. K našemu domu přijel kůžař.

"Nazdar junáku," pravil, "máte nějaký kožky?"

"Dobrý den, nemáme. Už loni nebo předloni jsem vám říkal, že už nic nechováme."

"No máš nemáš. Tak ti povím, jak jsem se dostal do zamčenýho auta."

Kůžař odjel a bůhví kolika lidem po vesnicích ještě pověděl o jeho majstrštyku. Když se s autem otáčel, všiml jsem si, že okénko u řidiče nemá stažené, ale že doopravdy chybí. Uložil ho do kufru mezi kůže, aby se nerozbilo.

Pirátská píseň

Thu, 03 May 2012 09:37:25 +0200

Čínské sakuře

johohó

když jí bylo nejhůře

johohó

nalili jsme rum!

Bum! Není zvyklá na pití námořníka! Celá se podnapila!

Johohó, námořníci ze Sedmeromoří

nikdy neochoří,

vyhnou se chorobám stům,

protože pijí rum!

Johohó! Projeli jsme sedm moří,

jsme to staří tchoři.

Když jsme loď ukotvili,

pod palmou jsme oslavili.

Jen ta čínská sakura

johohó

loď nám k ránu čmajznula

johohó

a v korábu rum vypila.

O čínském tajemství uvnitř konvice, taktéž o vehementu

Wed, 02 May 2012 17:03:32 +0200

Tuhle jsem se tak koukal na porcelán, který můj prapředek přinesl k nám až z daleké Číny. To bylo po první světové válce a kdybych znal aspoň trochu historii naší zemičky (nebo historii našeho zaprášeného rodu) věděl bych důkladněji, co v tak daleké zemi pohledával. Nu, vracel se domů, co jiného by dělal. a cestou se zastavil v porcelánce koupit domů nějaký ten suvenýr.

Tak jsem v ruce držel čajovou konvici, na které jsou namalované dvě gejši, jedna hnědá a druhá modrá. Stojí poblíž altánku, který se nachází na břehu jezera porostlého modrými kosatci. Když jsem ji vracel zpět mezi šálky, velmi záhadně to v ní zahrkalo. Navíc i velmi vábivě! Už se mé myšlenky rozjely do tisícero směrů- jako vlaky od Pardubic. Co když jsou v čínské konvici historické mince? Nebo smotaný obrázek od nějakého čínského umělce, který celý život kreslil křehké větve divokých třešní? Anebo -úplně mě polil studený pot- anebo se v konvici nachází zlaté zuby starého prapředka! Myšlenky tak tížily, až jsem nevydržel a podíval se pod víčko čajové konvice.

Na jejím dně se nacházela stahovací gumička z nohavice tepláků. Tajemný chřastivý zvuk pak vydával plastový korálek, který má uvnitř sebe pružinku a tím tu nohavici stáhne. Nevím, jak se ten drobný vynález nazývá. V mé hlavě svítí jako neon slovo "vehement", ale pochybuji. Přeci jen vehement je slovo označující kdejaký nebezpečný instrument. A stahovačka dole na nohavici kalhot se nezdá moc nebezpečná. Takhle to dopadá, když se člověk podívá pod víko staré čajové konvice. Jako Pandořina skříňka. Člověku to až nedá spát.

Poslední ideály Řecka drží v rukou múzy

Wed, 25 Apr 2012 12:01:06 +0200

Na prastarém řeckém pahorku Chypré se sešly múzy. Jejich jména zněla: múza Kleió, múza dějepisectví, múza Melpomené, múza tragedie a v neposlední řadě Kalliopé, múza básnictví. Procházely se pod nafouklými temnými mraky uprostřed vavřínových polí těsně před tím, než rostliny stihly zezlátnout a ozdobit hlavu kdejakého vítěze. Mezi kořeny starých rostlin se nacházela spousta mořských schránek, které sem zavál vítr od Jónského moře. Tu si všimla bohyně tragédie schránky mořské ježovky. Vzala ji do rukou, aby si ji pečlivěji prohlédla. Schránka se ve své spodní části rozpadala a drolila, ale přesto Melpomené učarovala její krása. Usmyslila si, že si ji ponechá a bude o ni pečovat. Pečlivě si ji uschovala. V době, kdy Augiáš nechával po celé zemi znovu vystavět své chlévy, kdy Argonauté museli být znovu vysláni najít zlaté rouno, byly múzy jediné, které se postaraly o Řecko. Pečovaly o něj do té doby, dokud se Argonauté se svou lodí nevrátili z dlouhé výpravy zpět.

Nebezpečenství

Tue, 17 Apr 2012 20:21:58 +0200

Venku pomalu zapadá slunce, ale doopravdy pomalu. Dalo by se skoro i říct, že ještě ani nezapadá. Že se sice nachází už docela nízko, ale ještě kolem sebe nerozhazuje všechny ty působivé efekty ne nepodobné závěru westernového filmu: velké oranžové kolo v půli obzoru, barevné a odulé mraky... jen jezdec uhánějící do tmavé pouště by chyběl. Tady chybí snad vše, pouze slunce je rozžhavené do ruda. Asi se trénuje na letošní spalující léto.

Nu, třeba až dopíšu, už tu soumrak nastane. Anebo už bude rovnou tma, kdo ví. Stíny se prodlouží, krajina zčerná (podobné obrazy maloval jeden evropský malíř- proslavil se docela černou krajinou, která kontrastovala s barevnou oblohou západu. Ta přecházela od sytě oranžové přes modrou až do černočerné tmy. Bohužel má hlava je tak děravá, až si nevzpomenu na jeho jméno.) a venku se najednou roztrhne pytel s kdejakým nočním nebezpečenstvím.

Nebezpečenství světových rozměrů, které se po prvním paprsku světla rozpustí jako zbytek ledu na střeše. Všech osm pavoučích nohou bude bedlivě stát na pavučině, čekající na sebemenší vibraci rozechvívající síť. Staré prašivé kočky (se kterýma se letos snad roztrhl pytel) slezou ze svých pelechů na půdách a půjdou obhlížet svá teritoria. Nemotorní brouci a nervozní můry budou narážet do oken, dokud ho jednou nerozbijí a nepřilétnou ke svému vytouženému světlu v pokoji. Taková dramata! A ráno se po tom všem jen zapráší, jako kdyby se nikdy nic nestalo.

O všem, co se kroutí ve větru, točí ve vzduchu a víří v proudu

Thu, 12 Apr 2012 12:58:56 +0200

Pfů, venku je všelijak. Piju kávu, ale myslím, že se mi moc nepovedla- chutná víc jako voda než jako kafe. Upíjel jsem, dokud se na hrnku nezačal rýsovat nápis "upraženo s úctou a péčí". Polovina nápisu si ještě máčí nohy v kávové lázni. Nu což, aspoň má nohy v teple.

Venku je všelijak, jak jsem již psal. Na velkém plochém zeleném listu bílé anturie (která ve skutečnosti není anturie, ale ta druhá, se kterou si ji pořád pletu) se mrcasí chuchvalec šedivého prachu. Ze strany na stranu. Nejprve k oknu, poté směrem dovnitř pokoje. Vypadá trochu jako nějaká zvláštní a zvětšená spóra kapradiny nebo přesličky. Kousek nad falešnou anturií se zase rozkládá dlouhý a úzký šlahoun zelence, který mi připadá pro změnu jako nějaká nadzemka rozkládající se nad zbytkem rostlinstva. Končí v pichlavé kristově koruně, konečná! Vystupovat!

A tak doma na parapetu je příroda mírnější a klidnější- nepozorovaně prorůstá skrz zeminu a až na zelený list s prachovým chuchvalcem se nepohybuje. Jen je a to mnohdy bohatě stačí. Naopak venku se vše různě kroutí od větru, točí ve vzduchu a víří v proudu. Venku stále panuje nečas.

Malý pavouk na niti

Tue, 10 Apr 2012 20:00:07 +0200

Starý žabák kouří tabák- po ránu má z toho chřapák.

Myšlení těžké jak kamení- jeho přecenění pramení

Ze chřapáckého skřehotání- díky němu mouchy odhání.

Malý pavouk na niti- rozhýbe se po síti.

O planých a černých plodech

Thu, 05 Apr 2012 07:55:59 +0200

Piju kávu, která mi lehce rozpouští písek v mých očích. Já bych mohl spát do aleluja, ale copak můžu? No, můžu, proč by ne. Stará jabloň se venku co nevidět rozpukne- už ji předhonily broskve (které jsou naprosto plané a každé léto plodí černé scvrklé plody) a myslím že i švestka (která planá není, ale tak stará, až se její tlusté větve loni rozpadly na drobné třísky.)

Dubnový měsíc mám rád. Ze zištných důvodů i z těch nezištných. Bude Velikonoční pondělí! Bratr by měl dneska plést pomlázky. Umí kdejaké- placaté i copaté, s košíčkem jedním i druhým. já neumím lautr nic, ale každý rok si říkám, že jeho um odkoukám. Každý rok, rok za rokem. Ale abych si jen nekřivdil- asi před pěti lety jsem mu píchnul do země vrbový klacek, aby zakořenil a vyhodil pruty. Protože takhle bratr jezdí pro pomlázkové pruty až ke všem čertům- u nás rostou jen staré vrby s tlustými větvemi. Jenže jsem ho zasadil do nějaké suché zóny- po těch pěti letech vyhodil z boku jeden hubený proutek, který navíc každé léto přischne a opadá. Ale co, musí se snažit.

Takhle to tu vedeme. Bude Velikonoční pondělí a už se těším, jaké vajíčko dostanu od krásné a tajemné I- loni mi dala tak skvostné, až z něj oči přecházely! (Nakonec jsem ho beztak snědl, ale jak jsem si liboval!) Písek v mých očích se zdá být už rozpuštěný. Nebudu zahálet a směle se pustím do dnešního dobrodružství, do dnešního nebezpečenství.

Přes hory i přes pohoří

Tue, 27 Mar 2012 17:11:00 +0200

Přestože větrnné smrště zvířily pouště

a bouře nad mořem nabily vzduch třesky,

hory zůstaly klidné.

Hory zůstaly nehybné.

Samy si snesly do hřebenů věčnost-

nikdo neví jak.

Hory zůstaly tiché.

Přestože jejich burácení zvířilo pouště

a jejich bouře nad mořem nabily vzduch třesky,

samy zůstaly tiché.

O falešných hnízdech

Tue, 20 Mar 2012 16:47:01 +0100

Je takové sucho, až mi uschnul mech a lišejník na staré jabloni. Doopravdy- když končila zima, nesla na svých ramenech kulaté bochánky mechu (jistě plné housenek). Dnes ani ránu. Dnes stará jabloň vypadá jako jenom-strom. Uvidí se, jestli tu zůstane další léto, přeci jen už za ta léta, co tu roste, musí být uschlá až ke kořenům.

Jednoho dne chtěli naši pokácet blůmu. Ta stařičká nebyla- jen rostla ve stínu, proto se různě kroutila, vyčapovala se, praskala a vylamovala se. Moc pěkný pohled na ní nebyl, to je pravda, ale vsadil jsem ji do země já sám, tak mi jí bylo líto. Proto jsem jednoho dne se svými sourozeneckými soukmenovci vymyslel lest: naučili jsme se stavět falešná hnízda. Sebrali jsme po zimě suchou trávu, kdejaké to peří a vymodelovali ze všech ingrediencí hnízdo. Nu, moc náš pokus jako hnízdo nevypadal, spíš připomínal zvláštní a nehybnou explozi seníku, ale um stavby lepších hnízd jsme neovládli. Kukačka v životě také žádné hnízdo nepostavila, a to je pták!

Falešné hnízdo jsme pak umístili mezi větve blůmy. A bylo vymalováno. A bylo vyhráno, protože jen ničemný charakter může pokácet strom, ve kterém hnízdí pták. I když ten pták musel zjevně postrádat všechny instinkty matky přírody, když byl s to postavit tak značně rozjetou architekturu.

A tak přemýšlím, jestli by nebylo od věci letos také postavit falešné hnízdo a položit ho mezi větve staré jabloně. Sice první vítr odnese hnízdo někam k chladnému severu, ale přeci ten strom nemůže patřit jen housenkám. Znáte to.

Don Quijote prohlašoval, že je potřeba se vrhat do bitev, o kterých se předem domníváte, že jsou prohrané. On totiž věděl, že se takové bitvy v konečných důsledcích vyhrávají.

-Britské listy, 20. 3. 2012

Ostrov (příspěvek k roku kocůra)

Tue, 13 Mar 2012 14:19:45 +0100

Kdesi na severu země se rozléhá docela malý ostrov bičovaný větrem, na kterém dokázala růst jen ostrá tráva pokrytá krystalky jinovatky. Jednoho dne k ostrovu připlul rybář. Z loďky vytáhnul síť, kterou rozvěsil pod pláží. Během práce zjistil, že ostrov není pustý, ale obydlený kocoury s hustou srstí, ve které se srážela sůl z mořské tříště. Chvíli je pozoroval. Zjistil, že se dokážou potopit do vody a vrátit se s tučnou rybou v tlamě.

Po čase našel rybář v síti zvláštní škebli. Kapesním nožem ji otevřel a uvnitř svalů našel perlu. Když si ji dával do kapsy, přeměnil se v hnědého kocoura s mořskou solí v srsti. Uvědomil si, zděšeně zjistil, že ostatní kocouři na ostrově jsou ve skutečnosti rybáři, kteří se kouzlem přeměnili ve zvířata.

O tom, jak se Godotovi uvařila námořnická káva

Wed, 07 Mar 2012 16:30:06 +0100

Je téměř půlnoc a jediné, co bych si přál, je mít k mé pravici horký hrnek kávy. Té námořnické- co je černá jako noc, stejně tak hustá a na jazyku těžká jako kovadlina. Přesně takovou potřebují mé oči. Když jsem se kdysi vzdělával v oblasti jedovatých rostlin (páni, to jsem zas vymyslel blbost- zní to jako nějaký tajuplný předmět z Harryho Pottera!), četl jsem zprávu pražského doktora Niemetschka, kterému se v 19. století otrávili vězni po vloupání do ošetřovny. Čím léčil jejich otravu? Protijedem. A čím ještě? Námořnickou kávou. Pokud si dobře pamatuji, přežili všichni. Největší zásluhu na jejich uzdravení měl jistě protijed, jenže! Jenže i drobnosti se nesmí podceňovat.

Tuhle jsem šel po ulici v sousedním městě. Počasí bylo jako včera nebo dneska: ráno zima, ale pak se země od slunce ohřála a docela to šlo. Šel jsem ulicí, která byla po jedné straně lemovaná fabrikou. Úplně skleněnou a úplně ocelovou, až se od ní sluneční paprsky odrážely. Na druhé straně se za malými zahrádkami nacházely staré vilky. Nu, zas až tak staré nebyly, ale nejmladší také ne. Anebo doopravdy staré byly, kdo ví, kdy už je vila stará a kdy je ještě v nejlepších letech. ("Páni, vy jste dáma v nejlepších letech", zvolal panelák stojící vedle vily.) Každopádně kdysi se za nimi jistě kdekdo otočil- tuhle balkón, tuhle sloupek a na vrchu na větrné hůrce střechy kdejaká korouhvička. A zahrady! Sice malinké, ale plné exotických rostlin, které v létě objímají dům jako tělo pralesního hada.

Z jednoho domu vykukovala stará paní s modrými vlasy. Hlavu měla podepřenou pod bradou a vypadala, že čeká na Godota. Ani bych si jí nevšiml, kdyby nezvolala: "Mladíku, kolik máme?"

Jenže já nevěděl! Nevěděl jsem, kolik čeho máme, pročež jsem už zezačátku vypadal jako blb: "Čeho," zeptal jsem se.

Paní se na mě zadívala křišťálově tvrdým pohledem: "Čeho? Čeho! Mno hodin, přeci!"

"Jo ták! Je třičtvrtě na čtyři," povídal jsem.

"To je kolik?"

"To je patnáct čtyřicet pět," opravil jsem se.

"Dobrá, jdu postavit na kávu," povídala paní, zavřela za sebou okno a zatáhla záclonu. Místo ní vyskočila na parapet stará prašivá kočka, která si mě přeměřila stejně křišťálově tvrdým pohledem, jako před chvílí její majitelka. Po chvíli jsem pokračoval v cestě ulicí, která byla z jedné strany lemovaná fabrikou a z druhé strany vilami, které mohou (nebo nemusí) být docela staré.

Iron and wine: White tooth man z alba Shepherd's dog, které vyšlo v roce 2007. S velkým plnovousem přichází i velká odpovědnost, řekl kdysi klasik. Iron and wine hrál původně folkovou hudbu, avšak tahle písnička je spíš jako z hippie Vlasů. Úplně před sebou vidím americkou širokou dálnici, poušť na všechny strany a na černém harleyi sebe.

(Psance, který loví psance:)

Kometa

Mon, 05 Mar 2012 20:27:04 +0100

Pozoruji venkovní svět z okna.

Mlhovina hvězd jak ledová plotna

roztává pod tíhou vlastního jádra.

První byla, co na zem spadla,

hvězda tak třpytivá žhnoucí a rudá,

až všechna moře vyšuměla.

Jaká smůla, teď při vší snaze

jsou z nich mraky na obloze.

Memphis

Thu, 23 Feb 2012 10:56:28 +0100

Do sálu vstupuje

kráska z Memphisu-

podobná herečkám

z válečných filmů.

Vzhůru po stopách létající pevnosti!

Zvuk střel a pavučina prasklých skel

dosytosti pohostí a od pláně se odprostí

Memphis belle.

Do sálu vstupuje,

světla září obzorem,

podobná herečkám

jako je Sofia Loren.

O drnu

Tue, 21 Feb 2012 16:15:43 +0100

Provedl jsem velké sčítání věcí pod drnem. Takové nahlédnutí, s čím mám letos počítat na tom mém políčku velmi neoraném. Celý dnešek svítilo slunce, až zmrzlé kaluže povolovaly. Nakonec jsem sebral všechnu odvahu a započal velké jarní dobrodružství.

Každé jaro začíná pod drnem suché trávy. Tady u nás v Důlině pod jedním specielním drnem- ne že by se svým vzezřením něčím vymykal- suchý drn je zjara suchým drnem pořád. Jenže tenhle je výjimečný tím, že pod sebou ukrývá nejranější pryskyřník vůbec: žlutý talovín. Tady na území praskajících ledů a opadaných stromů se jedná o první kvétí, které vykoukne ze země. I v ledu! I ve sněhu!

Teď mi pod oknem projel koňský povoz s vlečkou dřeva. Abych byl korektní- projel i se svým majitelem, ale vypadal, že mezi kožešinami usnul. Kdyby byl vzhůru, mohl si všimnout toho prazvláštního drnu. V dávných dobách, kdy má zahrada byla nezarostlá a jako z růže květ, jsem si s ní moc srandy neužil. Pak přišlo jedno parné léto, které s sebou přineslo semínko drnu. Vítr ho snesl na zem, na které vzklíčilo. Lístek po lístku se z malého stébélka stalo něco ohromného, co po každém vykopnutí ze země z nějakého kořenu znovu obrazilo. Po čase jsem musel uznat (i když nerad), že nedbalá příroda postávající všude kolem se svým lehkovážným úsměvem na tváři zvítězila. Nechal jsem drn na místě, přestože jsem věděl, že jeho kořeny obalují křehké hlízy talovínu.

Tady u nás doma se jaro pozná mimo jiné podle toho, že pod mrtvou trávou drnu vykukuje žlutý talovín. Stačí odhrabat listy suchých jabloní, potom žluté provázky trávy, pod kterými je už černočerná zem. Tak tomu bylo i dnes- odhrnul jsem děravé listy jabloní, odhrnul jsem ke straně nahnilá stébla drnu a podíval se pod ně. Kde nic, tu nic. Jen bílá plíseň rozpínala svoji pavučinu po trávě. Buď nastane jaro později, anebo drn už úplně jeho udusil kvétí, se kterým do Důliny přichází.

O mostu z černé anakondy

Thu, 16 Feb 2012 10:12:40 +0100

Dnes se mi zdál zdál zvláštní sen. Zdálo se mi, že u nás na rybníku se konala nějaká zvláštní sláva. Celá obec byla nastoupená s důležitým výrazem na louce, oblečená ve vlněných svetrech a vestičkách. Slunce vysílalo na zem tučné oranžové paprsky světla, které okolní krajině pomalu prodlužovaly její stíny. Mohlo být buď brzy zjara nebo podzim, protože mezi povyrostlou trávou a uschlým rákosím se povalovaly hnědé lipové listy, ze kterých mnohdy zbývala už jen žilnatina. Na rybníku mohl být slabý škraloup ledu- pomalu neznatelný, ale přesto oddělující hlubinu od jejího nadhladinní.

Starosta stál nad výpustí rybníka a s jednou rukou v kapse kabátu slavnostně povídal: Celá vesnice se tu sešla, aby oslavila dnešní velký den. Podívejme se k východu do země lvů, jak také čekají, než slavnostně přestřihnu pásku! Protože k dnešnímu dni slavnostně představuji náš rybník, nyní vyčištěný od bahna a kalu! Jak se třpytí, taková blankytně modrá voda! Můžeme vidět až na dno- nic už nám nezůstane skryté. Ode dneška budeme vědět o každé malé mřence, ba co víc, malý potěr můžeme vykrmovat a až ztuční...

Podíval jsem se na hladinu, která vůbec nebyla průzračně modrá, ale tmavá. Ve vodě se vznášel vesmír malých částeček, který mezi sebou vířil a otáčel se podle vzorce, který znal jen on sám. V rákosině to zašustilo a rozbilo ledový škraloup hladiny. Je to nějaká ryba? Není to ryba, však to má pařátky... je to krokodýl a ne jeden! A co je to pod ním? Jak je možné, že se v našem rybníku objevila anakonda? Celá černá a tlustá. Krokodýlové neklidně přelézali jeden druhého, kdežto anakonda pod nimi se ani nepohnula. Viděl jsem jen její silné tělo, které se táhlo od jednoho břehu k druhému, avšak nikoli hlavu ani ocas. Odkud se tu objevili? Navíc v tak studené vodě nemohou ani přežít...

Krokodýlové se marně snažili vyplazit se po břehu mezi lidi, kteří stále obdivně poslouchali starostův projev. Neobratně přelézali jeden přes druhého, avšak po chvíli se celá skupinka svezla zpět do vody. Anakonda se začala pohybovat- pomalu a ladně své tělo bez začátku a konce zvedala nad hladinu. Vesničané lkali: Ale to není možné! Jak se to mohlo stát! Jak teď vykrmíme náš potěr! Lidé začali mezi sebou pobíhat a narážet do sebe. Jejich vlněné svetry a vesty se rozdíraly o ostré listy rákosu a lipového stromu. Anakonda se napnula nad rybníkem a v pozici černé duhy ztuhla. Já jsem si to myslel, že v tak studené vodě nemůže žít a musí celá prokřehnout, myslel jsem si.

A tak skončil můj sen. Celý mi připadal jako pumprlíkové divadlo- krokodýli neobratně se snažící dostat se na souš, vesničané motající se po louce a to celé zaštítěné mostem černé anakondy. Avšak připadalo mi, že vše je takové, jak má být, že je vše v pořádku. Protože každý plaz v z tak studené vody musí ztuhnout! To je základ- i sny se musí držet nějakých pravidel.

Indický bůh si prohlíží obětiny od svých věřících

Wed, 08 Feb 2012 14:32:55 +0100

Nebe se na půl roku zatáhlo, aby přivítalo monzunové deště. Deštný prales na úpatí hory vyhnal ze svého zeleného srdce všechny dřevorubce mahagonových stromů, kteří se nyní vracejí do vesnice zpět ke svým rodinám. Jdou pomalu po cestě jeden za druhým a skrz bosé nohy jim čvachtá bláto. Zbylé stromy podél cesty poklidně naklání své větve nad jejich hlavy.

Mezitím se ženy v barevných sárí scházejí ve vesnickém chrámu. S sebou si nesou barevné květy ibišků a vonné tyčinky. Jdou pomalu se svými podmračenými obličeji ne nepodobnými oblakům na obloze. Chystají se poprosit boha deště, který je ztvárněn na portálu figurkou páva, aby deštivé období rychle přešlo a muži se tak mohli vrátit zpět do lesa kácet další mahagonové stromy. Dobře vědí, že bez mahagonového dřeva, které se dole po proudu řeky směňuje za peníze, není obživy.

Zatímco ženy zdobí portál květy a vonným dřevem, indický bůh deště klidně pozoruje celý shon v chrámu. Sleduje každý položený květ a čichá omamné vůně tyčinek. Z jeho roztažených křídel prší velké dešťové kapky a již si usmyslel, že letošní monzunový déšť potrvá tak dlouho, dokud se les na úpatí hory nebude znovu zelenat.

O napůl odtátých černých kostkách

Mon, 06 Feb 2012 14:43:38 +0100

Před chvilkou jsem vypil výborné kafíčko. Pil jsem ho dlouho, aspoň hodinu, proto mi poslední loky klouzaly do krku jako napůl odtáté černé kostky ledu. Tady u nás v Důlině, v zemi zamrzlých potoků, panuje klid a mír. Všechno ztuhlo a čeká na povolení. Skrz led se dají pozorovat promrzlé bublinky a také praskliny, které lámou světlo do barevného spektra. Všechno nyní žije pod povrchem- pod ledem teče v proudnici voda, pod zemí pomalu klíčí kdejaké cibule a pečliví mravenci kontrolují své podzemní chodbičky. Tuhle jsem si trochu toho podpovrchu přinesl domů.

V belíčku mám hlínu, kterou jsem si nahrabal v prosinci. (V prosinci bylo krásně, celá pole se zelenala, celé louky kvetly kdejakým pýřím.) Malinko jsem ji prohrábnul a doopravdy se mi potvrdila neblahá předtucha- v tom prosincovém dni jsem si spolu s hlínou přinesl domů i mraveniště. Teď co s hemžením, které začínalo pokrývat hlínu? Nic, přiklopil jsem ho a co oko nevidí, to mozek neřeší, tehdá jsem si říkal. A třeba se jedná jen o nějaký fantas. Jenže z fantasu se mi postupně vyklubala neblahá předtucha, o které jsem se zmiňoval. Abych ji opět přeměnil na fantas, zahrkal jsem s belíkem. Hned se mi hmyz ukázal v celé své miniaturní nádheře. Holt mám nyní na starosti jedno mraveniště v belíku. Odteď s ním raději moc hrkat nebudu a nechám je v klidu, třebas vydrží do jara a pak je pustím znovu ven. Zemětřesení, zachraňte Královnu matku, ozývalo by se z mraveniště, kdybych s ním zase hrkal. Navíc na internetu se platí velké peníze za mravenčí farmu v modré agaróze. Nu což, já ji mám zadarmo v kypré polabské zemině! A ještě mi nad mraveništěm roste drn jitrocelu.

A tak takový tu panuje únor. Studený a sevřený s jedním mraveništěm pěkně v teple. Snad jsem si nenakopal ještě nějaké další překvapení- třeba rovnou krtka. Naštěstí se mi žádný krtičák v belíku ještě neobjevil.

O složitějších a jednodušších věcech

Thu, 02 Feb 2012 17:40:28 +0100

V pokoji je tma a venku je zima. Jediné, co mě rozptyluje od myšlenkové a tělesné hibernace, je hudba, která mi tu hraje k tanci a poslechu. Pějí: Kolik má slunce barev, kolik má slunce svých barev. Při východu červenou, ve dne žlutou a při západě oranžovou. Jenže když se člověk podívá na slunce přes rentgenovou fólii, uvidí jen bílý kroužek. Na druhou stranu hranol rozloží sluneční záření na celé barevné spektrum. Čert aby se vyznal i v tak jednoduchých věcech.

Přijde mi, že je snažší prozkoumávat složitější věci než ty jednoduché. Zní velmi vznešeně říci johohó, vymyslel jsem světovou ekonomiku, jsem skvělý, ale kdo pak prozkoumá všechny dosud neprobádané datlovníky na poušti a sasanky na dně moře? Kdo vyklepe obsah almary pana Al_Mana a zjistí, jaké příběhy obsahuje? Kdo vytáhne všechny kočky ze svých doupat a ze svých rour? Kdo jim vypráší kožichy? A který fotograf vyfotí u řeky první rašící pupen?

To jsou mi ale úkoly takhle k odpoledni, ale nikdo jiný je neudělá. Holt budu muset slaňovat skály ve sněhu a dešti, dokud nedostanu odpovědi na veledůležité otázky. Kolik má slunce barev? A dokáže někdo vůbec vymyslet ekonomiku?

Devendra Banhart: Can't help but smiling z alba What we will be, které vyšlo v roce 2009.

Ani nevím, kde jsem k takové veselé hudbě přišel. Jednoho dne se mi objevila před zápražím v malém proutěném košíčku se vzkazem připevněném zavíracím špendlíkem a od té doby tu se mnou existuje v symbioze. Jak se tomu směju.